Martin Andrle: Důležitá je pro mě divokost a obyčejnost

S fotografiemi Martina Andrleho se v létě potkáte hned na dvou místech na Příbramsku. Zasněnými snímky krajiny v okolí Příbrami se projdete díky výstavě „Za mlhy“, v Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké ji zhlédnete do 10. září. Na dveře už klepe další výstava v Březnici, která nabídne ochutnávku z každého fotografického žánru, kterým známý příbramský fotograf zachycuje realitu – divokou i stylizovanou, shora i zevnitř, nahou i převlečenou. Výstavu „Fotografie“ si návštěvníci vychutnají od 3. srpna do 31. října nejen v prostorách Kavárny v Koleji, ale i na vnějších zdech a v přilehlých ambitech jezuitské koleje. Fotografie z obou výstav se neprolínají, v Březnici i na Vysoké uvidíte pokaždé něco jiného, stejně jako v tvorbě Martina Andrleho. Více o své práci prozradil v následujícím rozhovoru.

Co mají společného krajina a žena v rámci focení? A v čem je naopak rozdíl?
Pokud se budeme bavit o focení, jsou to úplně jiné sporty. Focení krajiny je osamělá záležitost. Já se prostě seberu, ideálně na podzim, když je hnusně, naložím si do batohu starý těžký foťák a stativ a ztratím se v mlze. Zatímco když se fotí akt, musím s modelkou komunikovat, přičemž musím být „venku ze sebe“, což je přesný opak té introverze, když chodím sám po krajině.

Připadá mi, že výsledné fotografie krajiny i žen mají, i přes rozdílný přístup, podobné vyznění. Dokázal byste svůj styl charakterizovat?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale možná je styčným prvkem jakási neokázalost. Krajinu fotím dvěma způsoby: buďto dronem, kde je pro mě podstatná krásná scenérie, nebo se toulám po zemi a zachycuji detaily, výřezy z krajiny. Tam je pro mě důležitá divokost, obyčejnost a meditativní rozměr jak focení, tak samotné krajiny. Tyhle krajiny nejsou ničím krásné na pohled, ale pro mě mají hloubku právě toho zklidnění.

A jak je to u žen?
U ženských aktů se snažím o decentnost. Sice jde z podstaty věci o nahá těla, ale pro mě je důležitá výtvarná stránka. Jde mi o to, vymazat sexualitu z prvního plánu a zdůraznit harmonii.

Co činí ženu krásnou?
Já mám rád nedokonalosti. Mám třeba kamarádku, která má nádherně křivé zuby. Moc ráda se směje a tím pádem ty zuby často ukazuje. A vyprávěla mi, že svého muže „utáhla“ na tom, když zjistil, že umí ukousnout tatranku rovně. Samozřejmě to nemůže být nedokonalost typu, kdy má žena 150 kilo, což je už za hranou. Ale oblost k ženám patří. Zároveň je hezké, když je tělo osvalené. Jako třeba moje žena, bývalá atletka s tukem na patřičných místech. Moje žena je můj ideál krásy! A samozřejmě před fyzickou stránkou má přednost duševní hloubka.

Fotíte nejen krásné nahé ženy, ale i oblečené muže. Nafotil jste opakovaně například vedení příbramské radnice. Jak se fotí portrétní fotografie?
Tak za prvé chci, aby to lidem na fotkách slušelo, aby vypadali dobře. To je zadání. Ale zároveň se snažím, aby byli co nejpřirozenější. A taky aby je focení „moc neotravovalo“, aby je třeba i bavilo. Každopádně by portrétování mělo být ideálně nejen bezbolestný, ale dokonce příjemný a objevný proces.

Když odbočím úplně jiným směrem, protože váš rozptyl je hodně široký, co mají vyjadřovat stylizované rodinné portréty, které zaujaly porotu Czech Press Photo a získaly nominaci v kategorii Lifestyle?
Celá tahle série je nadsázkovým příběhem rodiny, která se odstěhovala na venkov a prožívá tam různá dobrodružství. Projekt se jmenuje „Barevné výjevy z venkovského života“. Fotky jsou stylizované a většina z nich ještě prochází postprodukcí. Některé ale upravované nejsou téměř vůbec.

Mají tyhle fotky i nějaký hlubší smysl než jen pobavení?
Některé ano. Třeba fotka rodiny u táboráku s mobily je reakce na přihlouplou dobu vychytralých telefonů a sdílení nesdílení. Občas se tam promítnou věci, které mě štvou. Hned první fotka je reakcí na mé rozladění z každoročních slavností stresu a konzumu, kterým se nostalgicky říká Vánoce.

Jak se k nim staví jejich aktéři – manželka a děti?
Jsou takoví trpitelé. Možná je to i baví, ale hlavně mi asi chtějí vyhovět a podpořit mě. Tyhle fotky jsou pro mě totiž neskutečně náročné. I kvůli tomu, že na nich většinou jsem i já sám. Kromě toho, že je to technicky složité, musím scénu vymyslet, sehnat rekvizity, najít lokaci, nasvítit atd.

Takže vlastně celý filmový štáb v jednom člověku.
Přesně tak, k tomu to často přirovnávám. Navíc, filmové kulisy se staví klidně i několik měsíců, natočí se pár záběrů a pak se zbourají. Já fotku taky musím celou vybudovat, pak se všechno potká a propojí na setinu vteřiny, kdy vznikne záznam, a pak už to neexistuje. Hrozně mě to baví, ale je to vyčerpávající. Proto mám takové rozestupy mezi jednotlivými fotkami, protože na každou dlouho sbírám síly a pořád realizaci odkládám. Na poslední jsem si vymyslel, že si nechám narůst plnovous, a byl jsem nakonec fousatý půl roku.

V téhle fotografii hrají svou roli kromě vousů například i slepice.
Tam hrála pořád jedna a ta samá, u které se zdálo, že oplývá největším talentem. Můj syn ji házel do vzduchu, já z toho byl trošku nešťastný, protože se ukázalo, že zas takovým talentem nevládne, ale nakonec výkon podala. Postprodukcí je tam pak dodaný kouř, méně nudné nebe a helma, kterou jsem si na focení půjčil od kamaráda, půl roku ji skladoval, abych si ji nakonec zapomněl posadit na hlavu.

Která fotka z téhle série je vaše nejoblíbenější?
Aktuálně tahle poslední, ale dlouhodobě mám nejradši tu s dětmi běžícími od hořícího stohu. Je to vzpomínka na dobu, kdy byly děti ještě malé. Dcerka spolupracovala jen na pár snímcích a pak už nechtěla. Ale povedlo se a fotka vyšla dokonale – děti se řehtaly, držely se za ruce a běžely přesně tak, jak jsem si to vysnil. Člověk si totiž často něco vymyslí, ale pak se musí přizpůsobit realitě. Například u focení aktů zjišťuji, že modelka nemá zas tolik kloubů, kolik bych potřeboval.

Jak to funguje u krajiny? Také dopředu víte, co chcete?
Je potřeba rozdělit na barevnou – focenou z dronu – a na černobílé krajiny a krajinné detaily. Dřív jsem chodil cíleně fotit a byl jsem nervózní, dokud jsem nějakou fotku nepořídil, ale teď jde spíš o procházku s fotografickým vybavením, při které ani nemusím nic vyfotit. Fotky z dronu jsou méně o náhodě, najdu si lokaci, kam jdu cíleně. Fotím malým dronem s kvalitní optikou a čipem, s ovladačem připojeným k telefonu. Vlastně je hrozně snadné pořídit dronem hezkou fotku, protože seshora je svět prostě nezvyklý.

Jaké místo na Příbramsku je podle vás nejfotogeničtější?
Jedno z nich je kousek nad naším domem – silnice nad Líšnicí, která vede na Smolotely. Vede po hřebenu kopce, na jednu stranu se svažuje k Líšnici do hlubokého údolí, které sestupuje k Vltavě, na druhou stranu k Horním Hbitům. Je to čistá a příjemná linie. Ale česká krajina je obecně krásná. Je úžasně pestrá, na malé ploše najdete spoustu nádherných míst a skrytých zákoutí, která já rád objevuji s tím černobílým čtvercovým formátem.

Jak byste popsal tento typ fotografií?
Tato série je pojmenovaná 6 × 6, což je rozměr negativu v centimetrech. Jsou to místa ponechaná sobě samým. Jsem si vědom, že většině lidí tohle nic moc neříká. Prodírám se třeba roštím, prastarými růžovými keři, a najdu tam krásu, která si dělá, co chce, nepodléhá našim požadavkům na estetiku, nenechá si vnutit naši představu o funkčnosti. Proti tomu bych postavil třeba satelitní městečka s vysekanou trávou, tújemi a dvoumetrovým betonovým plotem. Z toho se mi chce občas zvracet.
Tyhle fotky jsou moje srdeční záležitost, protože mají blízko k mému nitru, rezonují s mojí duší. Přestože možná v někom mohou vyvolávat depresivní pocity, mně je to ukrutně blízké. Možná právě pro tu divokost, protože jsme čím dál tím víc odpojeni sami od sebe i od přírody. A myslím, že spolu tyhle dvě věci úzce souvisí. Že tam není předěl – my jsme příroda. A z téhle duality vyplývá mnoho různých problémů. Ve chvíli, kdy se to tímhle způsobem od sebe oddělí, můžou lidé drancovat přírodu, a tím si řezat pod sebou větev.