Marie (95): Chtěli mě nasadit do říše. Nakonec jsem vyšetřovala postřelené vojáky a lidi nakažené tuberkulózou

16. října 2019 (19:02)

O tom, že by ve svém životě něco zpětně udělala jinak, nikdy nepřemýšlela.

Jednou z nejstarších obyvatelek Příbrami je pětadevadesátiletá Marie Turková. Narodila se v Příbrami v roce 1924. Svůj život prožila v malém domku v Dlouhé ulici. Její otec byl úředník, matka měla ve městě malý krámek s potravinami. Tatínek zemřel na tuberkulózu, když jí bylo osm let. Dodnes vzpomíná, jak s ním chodila na návštěvu za malířem Karlem Hojdenem a jak u nich na Vánoce vždy obdivovala jejich velký betlém.

Povídali jsme si s ní, jak se jí v Příbrami celé ty roky žilo. Když mluvila o svém otci, leskly se jí v očích slzy.

Matka měla krámek s potravinami. Chodila jste jí pomáhat?
Už odmala jsem mamince v obchodě musela pomáhat. Pomáhala jsem lidem odnášet nákup domů. A nikdy jsem za to nic nedostala, ani jsem nic nečekala.

Lidé k nám chodili nakupovat se žebračenkami. To byly poukazy na pětikorunu, které dostávali chudí lidé na celý týden. Maminka jim vždy na zadní stranu vypisovala, co si za tu pětikorunu u ní nakoupili. Já jí ty poukazy pomáhala skládat. Ona je pak odnesla na radnici a tam jí vše proplatili. Plno lidí tu bylo chudých a žili jen za tu pětikorunu. Kupovali jen ty nejnutnější věci.

Čím se živil Váš otec?
Tatínek byl na berní správě jako úředník. Zemřel na tuberkulózu, když mi bylo osm let. Pocházel z Březových Hor z hornické rodiny. Měl 15 sourozenců. Dospělosti se jich ale dožilo jen šest. Umírali na záškrt, psotník, tuberkulózu.

Vzpomínáte si na to, co jste s tatínkem zažila?
Jak byl nemocný, musel chodit ven na dlouhé procházky. A já chodila s ním. Vždy jsem mu ze školy chodila naproti, přes Svatou Horu až do Dlouhé ulice, kde jsme měli domek. Ten nám před 45 lety zbourali.

Kamarádil s malířem Karlem Hojdenem. Bydleli ve vilce pod nemocnicí a tatínek mě tam vodil. Ukazoval mi, co pan Hojden namaloval. Vzpomínám si, že měl pan Hojden na malíčku dlouhý ohnutý nehet a tím nehtem vždy ty své kresby nabíral. Pro mě byl tenkrát asi největší zážitek ten nehet (smích). Na Vánoce dali vždy v kuchyni na postel velikánské prkno a postavili na něj krásné jesličky. Jako dítě jsem kolem té postele pořád chodila a dívala se na ten betlém. Jestli ho dnes ještě mají, to nevím.

Jak vypadala Příbram, když jste byla malá?
Ulice bývaly plné dětí, každá rodina jich měla pět až šest. Já jsem si s nimi vždycky venku hrála. V Dlouhé ulici také bydlelo spoustu starých lidí.

Na co ráda vzpomínáte?
Dodnes si pamatuji, jak jsme chodili v procesí na Svatou Horu. Mé tři dcerky šly v průvodu za družičky. Každá měla jinou barvu šatů, ty jsem jim sama ušila. Nahoře v Pražské ulici vyráběla paní klobouky a udělala mi pro ně barevné věnečky na hlavu. Pod Svatou Horou jsme si do košíků natrhali kytky a pak jsme je cestou rozhazovali. V průvodech chodili řezníci s naleštěnými sekyrami přes rameno, sokolové a různé spolky. Pod nebesy pak kněz s hostií.

Když byly dcery malé, procestovali jsme pěšky celé okolí Příbrami. V sobotu a v neděli jsem namazala chleba a šli jsme do Jeruzaléma, na Buk, na Slivici a do Bohutína na pouť. Na auto jsme neměli.

Jak jste prožila válečné období?
Měla jsem být nasazena do říše, ale shodou okolností jsem dostala angínu, a tak transport odjel beze mě a já tu zůstala. Nasadili mě do dobříšského sanatoria. Se dvěma studenty medicíny jsem vyšetřovala postřelené německé vojáky a lidi nakažené tuberkulózou. Ve Staré Huti byla továrna na cín a celá vesnice byla tenkrát tuberkulózou zamořena. Téměř tři roky, až do konce války, jsem také zapisovala nálezy u rentgenu. Nijak jsem se před rentgenovým zářením nechránila, říkali mi, že to není nebezpečné. Tvrdili: „To není uranová lampa, ale vodíková.“ Porodila jsem pak tři zdravé děti, tak asi jsem tou lampou opravdu popálená nebyla.

Vedení v sanatoriu bylo německé, všichni se k nám chovali velice slušně.

Jak velkou máte nyní rodinu?
Mám tři vnučky. Všem už je přes třicet let, žijí s muži, ale vdávat se nechtějí. Ani založit rodinu. Mají své zaměstnání a hodně cestují. Jedna byla v Americe, druhá v Indonésii, třetí mi nedávno poslala pohled z Egypta. Užívají si života a rodinu odkládají. Rodina je přitom důležitá pro stát. Mám jim to za zlé.

Co byste dnešním mladým lidem poradila do života?
Aby byli slušní, aby se starali o všechno kolem. Aby se starali o nás, o staré lidi. My jsme dřív staré lidi ctili, zdravili jsme je.

Paní Marii bylo letos devadesát pět let. Žije v domově seniorů na Březových Horách a tvrdí, že tam našla svůj druhý domov. Jejím třem dcerám je dnes už sedmdesát let. Pravidelně ji v Příbrami navštěvují. O tom, že by ve svém životě něco zpětně udělala jinak, Marie nikdy nepřemýšlela.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz

autor: mir top jap