Mahulena Bočanová: Jsem vděčná za to, že mám Márinku. Nikdy bych neměnila

Do Příbrami zavítá s inscenací Dámský krejčí, která se odehraje na Velké scéně Divadla Příbram 6. května. U této příležitosti nám poskytla otevřený rozhovor o svém pohledu na život, mateřství, kariéru i roli sociálních sítí.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Recept na spokojený život je jednoduchý – nebýt hlupák. Prostě žít slušně, čestně a pravdivě, chovat se k lidem tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. A hlavně se nestresovat věcmi, které ve skutečnosti nejsou důležité. Jediné, na čem v životě skutečně záleží, je zdraví. Zdraví našich dětí. To je jediný opravdový problém. Všechno ostatní se dá vyřešit.

Lidé vás znají jako veselou a pozitivní osobnost. Jak zvládáte těžké chvíle?
Lidé mě vnímají jako optimistickou a silnou, protože když se necítím dobře, nikdo to neví. Těžké chvíle si řeším sama v sobě, ve svém srdci a ve svém soukromí.

Jak se dnes díváte na roli matky? Co vás rodičovství naučilo?
Mateřství promění každou ženu – změní její pohled na život, dá mu nový smysl, barvy a hloubku. Stane se hodnotnějším, krásnějším, smysluplnějším. A to platí bez rozdílu, ať už máte zdravé dítě, nebo dítě s handicapem. Jsem vděčná za to, že mám Márinku. Nikdy bych neměnila. A pevně věřím, že v příštím životě se zase najdeme.

Na Instagramu sdílíte svůj život s humorem a nadhledem. Jaký je váš vztah k sociálním sítím? Baví vás komunikace s fanoušky?
Můj Instagram vznikl úplnou náhodou. Myslím, že mi ho založil buď Karel Vágner, nebo Leoš Mareš, už si to přesně nepamatuji. Dlouho jsem vůbec nevěděla, co s ním. Lidé mi říkali: „Ty nemáš Instagram? Když tě znají od narození, to prostě musíš mít!“ Byla jsem z toho trochu vykolejená, nevěděla jsem, k čemu mi to vlastně bude. Ale nakonec mě to chytilo. Instagram mě strašně baví a mám tam možnost konečně být platná i jinak než jen jako herečka. Díky tomu, že mě lidé znají, můžu pomáhat – hlavně rodičům, kteří řeší podobné problémy jako já, například výchovu autistického dítěte.

Dostávám krásné zprávy, téměř denně. Maminky mi píší, že jim moje příběhy dodávají sílu, radost a víru v to, že bude líp. Že se dá naučit s tímhle údělem žít veseleji, plnohodnotně. A tak si říkám, že Instagram k něčemu opravdu je. Samozřejmě v dnešní době je to i zdroj příjmů, tak to prostě je. Ale snažím se ho dělat tak, aby opravdu prezentoval můj charakter, moji duši. Myslím, že se mi to daří.

Divadelní svět je plný pověr – máte nějakou, které věříte?
Jediná pověra, kterou pravidelně dodržuji, protože jinak na pověry moc nejsem, je že rozhodně nikdy nedávám boty na stůl v šatně – to je prostě základ. Další tradice se týká scénářů. Když zkoušíme novou hru, nikdy se tomu neříká „scénář“, jak je běžné v televizi nebo ve filmu. V divadle se tomu vždycky říká „kniha“. A před premiérou se říká tradiční věta: „Tfuj, tfuj, previte, breptej a kopneme se do zadku!“ – takové symbolické poplivání pro štěstí. Takže ano, i když si na pověry moc nepotrpím, některé tradice v divadle prostě přetrvávají.

Když se podíváte na svou kariéru, která role pro vás byla nejzásadnější?
Určitě nejzásadnější rolí pro mě byla Saša Ivanovová v Činoherním klubu. Měla jsem obrovské štěstí, že už v osmnácti letech jsem se dostala mezi největší bardy českého divadla – pana Kodeta, Abraháma, Libušku Šafránkovou, Petra Nárožného. Hraji tam dodnes, takže je to skutečně role, která mě provází celý život. A dostala jsem se k ní úplnou náhodou. Natáčela jsem tehdy seriál Druhý dech s režisérem Hynkem Bočanem, kde hrál hlavní roli Láďa Kratina. Právě v Činoherním klubu tehdy hledali představitelku této velké role – hlavní partnerku Ivanova. Láďa Kratina mě na natáčení poznal a řekl: „Točím teď s jednou šikulkou,“ a doporučil mě. Pak jsem přišla do divadla, vzali mě – a změnilo mi to celý život.

Máte nějaký profesní sen, který byste si ještě ráda splnila?
Profesní sny? Vlastně žádné nemám. Nikdy jsem je ani neměla. Jsem člověk, pro kterého je mnohem důležitější osobní život než kariéra. Samozřejmě mám své sny, ale týkají se hlavně rodiny, našeho společného života – toho, co je pro mě opravdu podstatné. Pokud jde o práci, mám v ní velké štěstí. Žiju obklopená kamarády. Hraju s lidmi, kteří jsou mi nejbližší, a to je obrovská životní výhra.

Od osmnácti let nepřetržitě hraji krásné role v divadle – jednu za druhou. A je úžasné, že to trvá dodnes. Začít v Činoherním klubu bylo obrovské štěstí, obrovská deviza. Předtím jsem byla v Národním divadle, ale tam jsem se necítila šťastná. Byla jsem na to příliš mladá, to divadlo na mě v té době bylo moc temné. Neměla jsem tam žádného kamaráda, necítila jsem přátelskou atmosféru, prostě to neklouzlo. Co mě to v osmnácti napadlo, teď si vlastně říkám. Ale Činoherní klub? Tam už bylo jedno velké štěstí – a to trvá až dodnes.