Lidé se koupali už ve středověku. Lazebník musel jednou týdně umýt i chudé děti

7. února 2022 (16:06)

foto: pixabay / ilustrační foto

Prý se lidé ve středověku nemyli, ale není to pravda. V Příbrami lazebník obsluhoval lázeň na předměstí proti špitálu pod Milínskou bránou u cesty k Březnici a je doložen už k roku 1379. V 90. letech 14. století byl povinen jednou týdně zdarma koupat chudé lidi, tj. přinejmenším jim zatopil v lázni pod kotlem, nalil do kádí horkou vodu a po použití ji zase vylil.

K roku 1406 byl zdejší lazebník povinen také poskytovat koupel purkrabímu s čeledí, za což dostával dříví z arcibiskupských lesů. Dle údajů z roku 1475 měl lazebník mýt měšťany za dva peníze, jak bývalo starým zvykem. V 16. století lazebník stavení s lázní od města odkoupil.

V 16. století byly lázně stále na předměstí u Milínské brány, po roce 1660 se lázeň nacházela na severní straně pozdějšího Karlova náměstí. V roce 1703 žádal lazebník magistrát o ochranu proti fušerům, kteří lidem poskytovali nekvalitní služby. Nový lazebník Matěj Rütschl se ve městě usadil roku 1712 a své povolání tu vykonával až do své smrti roku 1736. Jiná, stará lázeň, která bývala od druhé třetiny 16. století poblíž Pražské ulice a potoka Lušťov (vedle domu č. p. 151/II), byla již roku 1689 zpustlá. Pro druhou polovinu 18. století zatím o příbramských lázních zprávu nemám.

Pod Svatou Horou na jihovýchodním úbočí vrchu se rozkládal koncem 18. století malý hospodářský dvůr č. 236 patřící zámožné příbramské rodině Hubáčkových. Od tohoto dvora jeho další majitelé Leopold Fitsche a Vojtěch Vynický v červenci 1802 oddělili část pozemků, takže tam následně byly usedlosti dvě, s čísly 309 a 310. Mezi lety 1803-1823 byly v č. 310 vybudovány lázně, které v prosinci 1823 jejich majitel Maxmilian Winter prodal, a pak změnily majitele ještě několikrát. Kolem poloviny 19. století se nazývaly Vundrákovy lázně. Od Františky Vundrákové je získala rodina Josefa Petáka a od března 1869 Josef a Marie Pritzovi, kteří se později stali majiteli obou domů s novými čísly 421 a 422 (po roce 1890 čp. 6/V a 7/V), nyní čp. 603.

Lázně pod Svatou Horou se příhodně rozkládaly na osamělém místě, celkem daleko od města a jeho klevetivých obyvatel. Byla u nich hospoda. Asi tam bývalo docela veselo, koncertovala v nich i hornická kapela. V roce 1877 však byl ve vzdálenosti asi 400 m od Pritzových lázní zaražen Svatohorský důl. Ze Svatohorské jámy byl v hloubce 300 m zaražen směrem k Březovým Horám překop, který překřížil několik hnědelových žil, a jen v některých byly sledy galenitu. Protože nebyly zjištěny žádné dobyvatelné úložky, byl důl v roce 1892 uzavřen (po 2. světové válce byl znovu otevřen a byly v něm marně hledány dostatečné zásoby radioaktivních nerostů, a tak byl v 50. letech znovu uzavřen). Provoz Pritzových lázní skončil někdy před rokem 1908, z objektů se staly obytné domy, které patřily Josefu Pritzovi ještě koncem 20. let.

Roku 1855 dala příbramská obec postavit koupele a plovárnu u Dolejší Obory. Pořádné Mariánské lázně však nechali v roce 1856 postavit příbramští ostrostřelci v roce 1856 na obecním poli u Střelovny. Voda se k nim vedla až z drah pod Svatou Horou. Ostrostřelecký sbor si na jejich postavení musel vzít půjčku od purkmistra Františka Kollera. Část stavebních nákladů byla uhrazena z darů patrona ostrostřeleckého sboru Hanuše hraběte z Kolowrat, obce a příbramského rodáka Matyáše Heinricha, faráře v staroměstském kostele Panny Marie před Týnem. Obec Mariánské lázně i se Střelovnou roku 1859 od ostrostřelců převzala a platila jim nájem. V lázních bylo pět obyčejných koupelen s vanami a jedna parní lázeň. Stavbu hornických lázní na Březových Horách prosadil v roce 1884 dvorní rada Jiljí Jarolímek.

Soukromé koupelny nazývané spíš lázně byly tehdy v Příbrami stále luxusem. Od poloviny 19. století měl vlastní lázeň přednosta horního závodu u služebního bytu v budově báňského ředitelství na příbramském náměstí. To, co dnes považujeme za samozřejmost, se stalo dostupnějším až s novou výstavbou sídlišť od 50. let 20. století.