Ledová elegance v Příbrami: Týmy HARMONIA a OLYMPIA potrénovaly na zimáku

Krasobruslení je krásný sport, který ovšem klade na mladé závodníky mimořádné fyzické i psychické nároky. Ty často vedou k brzkému ukončení kariéry. Mnoho krasobruslařů přechází po ukončení sólo kariéry do role trenérů nebo vystupují v ledních revue. Velmi zajímavou a atraktivní alternativou pro mnoho talentovaných krasobruslařek je v posledních letech také synchronizované bruslení.

Jedná se o sport, který se vyvinul pro účely zábavy a exhibice, ale postupně se stal uznávanou disciplínou s mezinárodním dosahem. Synchronizované bruslení bylo oficiálně uznáno Mezinárodní bruslařskou unií (ISU) jako krasobruslařská disciplína v roce 1994. V roce 2006 se v Praze konalo mistrovství světa.

O uplynulém víkendu využila česká juniorská a seniorská reprezentace v synchronizovaném bruslení komplexního zázemí příbramského zimního stadionu k uspořádání třídenního soustředění. Při této příležitosti jsme se rozhodli rozšířit obzory a vyzpovídat kapitánky seniorské reprezentace, Anetu Benešovou a Samantu Rožánkovou.

Za jakým účelem jste přijely do Příbrami?
Máme zde soustředění, kde se snažíme postavit nový krátký program. V týmu máme i dvě příbramačky, Danielu Knejzlíkovou a Karin Kalčicovou, které začínaly v BK Příbram. V tomto období dáváme vždy dohromady nové jízdy pro krátký program a volnou jízdu. Za tímto účelem se vždy snažíme najít nějaký zimní stadion, který nám umožní v týdnu či přes víkend poskytnout co nejvíce ledu. Tím, že jsme tady dva týmy, tzn. nejenom my, ale i náš juniorský tým Harmonia, tak potřebujeme těch ledů opravdu hodně a Příbram nám vyšla vstříc. Chtěly bychom tímto velmi poděkovat panu Manhartovi, manažerovi zdejšího zimního stadionu, že nám takhle vyšel vstříc a doufáme, že nám zachová přízeň i do budoucna.

Jak se člověk vlastně dostane k synchronizovanému bruslení?
Je pravda, že většina z nás začínala v „sóle“ (krasobruslení jednotlivců), ale zrovna my dvě jsme začaly až tady. Z toho vyplývá, že člověk může začít rovnou v „synchru“, aniž by předtím musel dělat sólo. Jsme z různých koutů republiky. Nejvíc z Prahy a jejího okolí, z Brna, dokonce i z jiných států. Máme tu holčinu, která se sem přistěhovala z Japonska, aby s námi mohla bruslit. Měly jsme tu i holku z Chorvatska či z Ruska. Ono těch seniorských týmů na naší úrovni mnoho není, myslím, že v Česku jsme momentálně jenom my, takže pokud se tomu chce někdo věnovat, tak musí dojíždět nebo se k nám za tím sportem přestěhovat.

Kde v Praze máte základnu a jak se klub vlastně nazývá?
Nejčastěji trénujeme na zimním stadionu Hasa ve Vršovicích, dále pak na Icerinku ve Strašnicích. Většinou, když máme nějaké soustředění buď na skladbu krátkého programu nebo volné jízdy, tak jezdíme do Velkých Popovic nebo do blízkého okolí.

Kolik absolvujete závodů během roku a v jakých zemích se těší váš sport největší popularitě?
Máme 4 až 5 závodů za sezonu, přičemž pouze jeden je v Česku a zbytek jsou mezinárodní závody. Na konci sezony je pak Mistrovství světa. Synchronizované bruslení je nejvíc populární ve Skandinávii, v Americe a v Kanadě, kde je hodně týmů. Pak jsou menší země, třeba jako ČR, kde to ještě není tak známé. Na MS se sejde většinou okolo 20-25 týmů v závislosti na tom, kde se šampionát uskuteční.

Kolik vás je v jednom týmu?
V jednom týmu je nás obvykle okolo 20 lidí, ale program pak jede základní šestnáctka, zbytek jsou náhradnice.

Podle jakých kritérií jsou jednotlivá vystoupení hodnocena a jaké prvky bývají nejtěžší?
Hodnocení jízd v synchronizovaném bruslení je postaveno na několika klíčových aspektech, které jsou důležité pro určení kvality provedení. Každý prvek je hodnocen podle pěti kritérií. Kouká se na celkový tvar uskupení (kulatost, seřazení v řadách, vzdálenost, souměrnost), na jeho stejnost, rychlost, plynulost a celkovou kvalitu. Stupně provedení se pohybují od -5 až po +5. Nejtěžší bývají zvedačky ve volné jízdě, protože se jedná o fyzicky náročný prvek. Těžká bývají i prolnutí, při kterých se dvě nebo tři řady dohromady prolínají a během toho se každá z nás nějak otáčí.

Předpokládám, že vaše tréninky nejsou zdaleka jen o samotném krasobruslení?
Minimálně jednou týdně máme hodiny baletu, dále posilování, workout s naším francouzským trenérem, k tomu hodiny fyzioterapie, kdy se snažíme mobilizovat celé tělo. Máme i taneční hodiny, resp. hodiny choreografie. Kromě toho, že trénujeme naše jízdy na ledě, tak je trénujeme i mimo led, kde stojíme před zrcadlem a různě si procházíme ruce, formace, aby to vše bylo co nejstejnější. To je strašně velká část toho všeho, která není na první pohled tolik vidět, ale je za tím opravdu hodně práce i mimo led.

Všiml jsem si, že kolikrát vás po dokončení jízdy přemohou emoce a ukápne i nějaká ta slza.
Ano, to se stává. Je to z toho důvodu, kolik je za tím vším práce a celoroční dřiny. Člověk se pak kolikrát neubrání dojetí. Uvědomí si také, že jsme tam všechny spolu a že je to třeba naposledy, co to společně jedeme. Je to i určité zadostiučinění, že se to všechno povedlo.

Co vám synchronizované bruslení dává a v čem vidíte přidanou hodnotu oproti krasobruslení?
Krasobruslení je velmi individualistický sport a člověk se kolikrát může cítit izolovaně. Synchronizované bruslení je kolektivní záležitost a společné zážitky jsou mnohem intenzivnější. Většina z nás to dělá, protože chceme být v kolektivu a sdílená radost je pak o to větší, když se nám něco povede. Navíc se zde vytváří pevná přátelství na celý život.