Jan Hradecký: Při závěrečném stoupání šla žena totálně za hranu, ale chtěla to vyhrát víc než já, a nakonec jsme to zvládli

Atraktivní závod z kategorie extrémních, který láká účastníky především na brutální horské převýšení, plavání v řece Mur a na cílovou rovinku pod horským masivem Dachstein. To vše v časovém limitu 19 a půl hodiny a pouze pro 130 závodníků. Zdá se Vám to nemožné? Pro Jana Hradeckého se naopak jedná o tu správnou výzvu, při níž se tetelí blahem.

Tenhle dříč a sportovní fanatik se ovšem rozhodně nejel jen zúčastnit. Po skvělém plaveckém i cyklistickém výkonu si vybudoval slibný náskok před zbytkem startovního pole, který nakonec dokázal udržet až do samotného konce. Vítězná radost v cíli byla dvojnásobná, neboť jí mohl sdílet se svým „supportem“ v závodě i životě, manželkou Katkou.

Byla to letos tvoje premiéra na Austria Extreme Triathlon?
V Rakousku v sérii Extreme Triathlon jsem startoval prvně. Vedle světové XTRI World Tour je Extreme Triathlon Series další možnost, kde zkusit závod s extrémními podmínkami, které jsou buď povětrnostní nebo zahrnují tratě s obřím převýšením. S podobnými závody již zkušenosti mám. V kopcích se mi cyklisticky i běžecky daří a s mým support týmem jsme již sehraní, a tak jsme si řekli, že by to mohla být skvělá událost.

Čím tě závod lákal?
Austria Extreme Triathlon mě nalákal hlavně brutálním převýšením na cyklistice o celkové délce 186 km, během kterých jsme nastoupali 3900 výškových metrů. Běh byl o něco přívětivější a hrozně zábavný. 44 km vedlo po pěkných cestách a cestičkách s převýšením téměř 1900 m, které jsme nabrali hlavně ve druhé polovině běžecké tratě. Škoda jen asfaltových úseků, ale závod je koncipován z města Graz na Dachstein a nějak jsme se pod Dachstein dostat museli. Myslím, že nemít po těžké cyklistice, tak se dá běh při tomto závodě oběhnout bez chodících vložek.

Musel jsi splnit nějaká kvalifikační kritéria pro účast v tomto závodu?
Závod je bez kvalifikace. Závodník se přihlásí a jediné, co musí během závodu splnit, jsou časové limity, kterých je po trati několik. Když je nestihnete, pořadatel vás nepustí dál.

Bylo potřeba, vzhledem k brutálnímu profilu závodu, nějak uzpůsobit tvou přípravu?
Závodům v kopcích se věnuji už nějakých 5-6 let a spousty tréninků trávím v kopcích, takže pro mě nic zvláštního. V Příbrami kopec, který by měl přes hodinu jízdy v ostrém tempu, nemáme. Snažil jsem se to tedy nasimulovat na, pro mě fakt těžkém kopci, ze Solenic na Větrov. Tam se mi moc nedaří, tak jsem tam hodně jezdil. Kolikrát jsem se vracel ze 130 km tréninku, a ještě jsem si sjel do Solenic a nahoru.

Specifikum přípravy spočívalo v (částečně) společné přípravě s mojí ženou Katkou. Na posledních 17 km závodu se ke každému účastníkovi musel přidat tzv. support (podpůrný běžec), který do cíle doběhne s vámi. Řekl jsem si, že by bylo skvělé, kdyby tam se mnou běžela Katka, která překvapivě souhlasila. Závěr běhu v Rakousku je fakt těžký, spíše „chodička“ a vzhledem k tomu, že s Katkou trávíme dost času na horách v Rakousku nebo Itálii, kde dost chodíme a popobíháme, tak jsem věřil, že když získám dostatečný náskok, dalo by se z toho vykřesat i dobré umístění.

Jak takové společné tréninky vypadaly? Přeci jen budeš výkonnostně asi trochu jinde.
Mimo tréninky, kdy jsme makali každý zvlášť, jsme běhali i společné tréninky. Bylo jen třeba vymyslet, jak vyrovnat, že jsem maloučko lepší běžec (směje se). Takže jsme zvolili nedělní společné běhy, před kterými jsem nejprve sám absolvoval ostrých 130-160 km na kole, se závěrečnou hodinkou na téměř plný plyn, abych se zrušil. Pak jsme hned vyběhli společně.

Kolik závodníků se závodu účastnilo a kolik se jich vešlo do časového limitu 19,5 h?
Na startu bylo okolo 60 lidí (nepočítaje štafety) a myslím, že do cíle se dostalo 38 z nich. Za mě jsou ovšem vítězové všichni a v těchto extrémech to platí dvojnásob.

Můžeš popsat jednotlivé části závodu, jak ti sedly a jak ses v nich umístil?
Plavání v Grazu v řece Mur s teplotou pod 15 stupňů. Silný proud, první polovina po proudu, druhá proti. Když jsem plaval zpět nahoru, tak jsem si říkal, že se horší plavci zpátky k depu snad nemůžou ani vyškrábat. Vůbec to neutíkalo, a to si dovolím říct, že patřím v rámci Ironmanů mezi excelentní plavce. Plavání jsem vyhrál s náskokem asi deseti minut.

Cyklistika byla hodně zábavná. 50 km rovina, pak už jen nahoru a dolů s třeba desetikilometrovými přejezdy mezi kopci. První kopec 22 km nahoru a 20 km sjezd. Další kopce pak 17 km a 5 km. Poslední kopec, to bylo něco. 14 km s rampami 19 procent. Na konci jsem si říkal, že pokud se to ještě zhorší, tak to snad ani nevyjedu. Ale nakonec se mi v kopcích dařilo parádně. Náskok různě kolísal. Prvních 50 km jsem něco ztratil a do prvního kopce jel s přibližně dvou až tříminutovým náskokem, ale tam jsem náskok postupně navýšil až na 18 minut.

Běh jsem šel podle tepů, abych se vyhnul křečím, ale náskok se bohužel ztenčoval. Bylo jasné, že nás čeká napínavý boj. Když se ke mně připojila Katka, snažila se mě nejdříve povzbuzovat a odlehčit situaci. Postupně však přestala vtipkovat, protože věděla, že to do cíle bude těžká práce a náskok nebude takový, jaký jsme chtěli.

Jaké jste při závodu měli počasí?
Parádní, 15 stupňů, polojasno, co více si přát. Jen vítr, ten byl teda na rovinách opravdu silný. Ještě že rovin tam moc nebylo, protože do kopce je člověk před větrem většinou schovaný.

Měl jsi na trati nějakou výraznou krizi?
Musím říct, že vzhledem k parádnímu stravování, které se mi díky supportu dařilo perfektně plnit, jsem mohl jet pořád na hranici maxima a jen jsem si hlídal, aby nepřišly křeče. Za to patří obří dík support týmu v podobě manželů Danči a Toma Černohorských, bez kterých by se akce nedala realizovat. Rád bych poděkoval i našemu triatlonovému týmu v čele s Martinem Černohorským.

Nejhůře mi bylo asi na 25. km běhu, těsně před tím, než jsme se potkali s Katkou, aby se ke mně připojila. Do místa setkání jsem se fakt těšil. Jakmile jsme běželi ve dvou, vše se zlepšilo, jen ten náskok se pomalu vytrácel.

A jak si tedy vedla tvá žena Katka na závěrečných 17 km?
Dobře trénovala a společně jsme se skvěle připravili. Opravdu si toho vážím a před jejím výkonem smekám, protože i sama chodila trénovat zodpovědně do kopců. Závěr závodu pro ni byl ale asi už opravdu těžký. Jak nás dobíhali závodníci za námi, tak já jsem postupně zrychloval. Myslím, že tam to pro Katku nebylo jednoduché. Cítil jsem, že mi to nechce zkazit. Sám jsem si to tak nebral. Prostě jsem chtěl, abychom to absolvovali společně, vítězství pro mě v tuto chvíli nebylo na prvním místě.

Jaká byla organizace závodu a celkové zajištění akce?
Obří pochvala pořadatelům. Nemůžu nic vytknout, organizace byla precizní a velmi profesionální, zároveň oceňuji velmi milou a přátelskou atmosféru. Všem organizátorům děkuji a smekám.

Co se ti po letech vybaví při vzpomínce na tento závod?
Určitě extrémní cyklistika, která se vůbec nevlekla, byla zábavná. Dále také posledních 6 km běhu s výběhem na Dachsteinskou chatu. Když jsme výstup začínali, měli jsme k dobru už jen tři a půl minuty. Myslím, že tam šla Katka totálně za hranu, bylo jí zle. Nutil jsem jí zastavit a vydýchat se, vždy to ale uspěchala. Tam si myslím, že trpěla, ale chtěla to vyhrát více než já. To od ní bylo moc hezké. Velký klobouk dolů před ní, je skvělá. Z nejvyššího bodu běhu to bylo už jen 1,7 km dolů po kamenech do cíle. Když jsem se tam otočil, dvojice za námi byla v dohledu, ale náskok v této poslední těžké pasáži zůstal nezměněný. To byla nádherná úleva a euforie! Katka to vybojovala a spolu jsme to zvládli.