Jak se ze mě stal schizofrenik

Říkejme mu třeba Radovan. Mládí a lehkovážnost mu hned v začátcích dávaly lekce. Život se zkrátka s nikým nemazlí.

„V 18 jsem přerušil studium. Nezbylo mi nic jiného, než si najít práci. Dva měsíce jsem pracoval jako brigádník v jedné firmě ve výrobě, kam jsem jezdil na kole. Jenže mi to moc nešlo a propustili mě. Konkrétně jsem si za to mohl sám. Chodil jsem na víkendové směny pozdě, z diskoték rovnou do práce, někdy jsem i spal v šatnách. Potom jsem byl rok na úřadu práce a doma, než se naskytla další možnost pracovní pozice jako vrátný. Tahle práce mne moc bavila. Dělal jsem 24 hodinové směny, noční a denní. Dva dny v práci, dva dny doma. Dokonce jsem i bydlel v tom hlídaném areálu. Ve Smilovicích byly totiž bytové jednotky. Moje působení zde nevydrželo ani celý rok. Ty hodinové dlouhé směny mne zmáhaly a tak jsem přešel do jedné soukromé dílny dělat truhlařinu. Stál jsem u frézy a řezal jsem. To mi vydrželo dalšího půl roku“.

U třetího zaměstnání se začaly objevovat první náznaky této zákeřné nemoci.
„U truhlařiny se to začalo lámat, zde se objevil první náznak onemocnění. Bál jsem se chodit do práce. Měl jsem strach jít z domova na pracovní místo a zůstával jsem doma, nedokázal jsem vyjít ven. Ukončil jsem tedy pracovní poměr. To zapříčinilo další rok doma. Dostal jsem se z toho sám, jak jsem si myslel z té „depky“. Následoval další nástup na vrátnici. Začaly opět 24 směny, chodil jsem se psem na obchůzky a zhruba po dvou letech se nemoc začala vracet a projevovat naplno. Začínal jsem se ztrácet v realitě, to pak nevíte kolik je hodin, nebo co je za den. Ztrácíte orientaci venku, vidíte mlhavě, máte až halucinace… Tak jsem se začal zavírat doma a nechodil jsem vůbec ven mezi lidi. Zažíval jsem velké stavy úzkosti“ ….

Najednou se vše sečetlo. Výsledek - hospitalizace v léčebně, elektroléčby …
„Jednoho dne mě táta našel doma, byl jsem úplně v jiném světě, nepřítomný. Hned to poznal a zavolal záchranku. Ani jsem nevěděl o jeho přítomnosti, začal jsem vše vnímat až později na lůžku v nemocnici. Po probuzení jsem měl na sobě kapačky, ale ty jsem všechny ze sebe strhal, myslel jsem v tu chvíli, že mi ubližují. Tam se zjistilo, že je vše psychického rázu a byl jsem hospitalizován v Dobřanech na léčení. Strávil jsem zde listopad až únor. První dva měsíce si vůbec nepamatuji, byl jsem úplně mimo. Léčba probíhala pomocí elektroléčby, prášků. Pohovory byly s psycholožkou, dělali jsme různé testy. Skupinové sezení, okolo 10 lidí, kde se dělaly kvízy, kladly otázky, třeba co nás baví, a tak. Na ty otázky všichni odpovídali a trvala ta sezení okolo půlhodiny. Po dvou měsících se můj stav rapidně zlepšil“.

V léčebně si našel nejen zájmy ale i nové přátele.
„Na pokoji jsem hrál karty, chodil na terapie s malováním obrázků, byl tam kroužek keramiky, vyráběli jsme svíčky, vybarvoval jsem obrázky temperovými barvami. Po třech elektroléčbách, které hodně pomohly, jsem dostával už jen léky. Dokonce kamarády jsem si tam našel. I holku jsem měl, ale byla z daleka, tak to nevydrželo. Po propuštění jsem navštěvoval psychiatra. Rok jsem byl na nemocenské - na neschopence a vrátil jsem se znovu do práce na dva roky. Ukončil jsem to ze zdravotních důvodů. Dostal jsem pak částečný důchod“.

Nadějný začátek s rychlým koncem, ale naděje přece umírá poslední.
„Po nějakém čase se naskytla další možnost zaměstnání. Šel jsem do toho, ale po týdnu se mi vše rychle vrátilo, i protože jsem si občas zašel na pivo a to nebylo dobře. Když berete prášky, nelze je kombinovat s alkoholem. Následovala další hospitalizace v Dobřanech. Tam mě odvezla sestra, která ihned poznala, že se chovám divně. Následovala další tříměsíční hospitalizace, tentokrát zaměřená jen na léčbu léky, na elektroléčbu už jsem nechodil. Po propuštění jsem byl rok doma, žádal jsem i o plný důchod, ale žádost mi byla zamítnuta. Každý měsíc chodím k lékaři - psychiatričce na kontrolu formou ambulantní léčby. Nepiji alkohol, přestal jsem kouřit a momentálně mám i práci, takže v podstatě spokojenost“.

Nemoc mu vzala i spoustu kamarádů, ale on by stejně neměnil.
„Před onemocněním jsem měl spoustu kamarádů, všichni se ke mně ale otočili zády. Předtím, když potřeboval někdo z nich peníze, dokonce jsem i zaplatil jednomu dovolenou, jsem byl každému dobrý. Když se pak něco stane, zůstanou jen ti opravdoví přátelé a ti falešní se od vás odvrátí. Zjistil jsem, že ti co jsou na tom podobně jako já, tak jsou v pohodě. Přemýšlel jsem o založení nějaké komunity z lidí s podobným příběhem“. Na konec rozhovoru nám ještě řekl, že na život není naštvaný a že by neměnil. Zajímavé zhodnocení od člověka, který utrpěl tak tvrdou ránu od života.

Schizofrenie je duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně. Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením, a jde ruku v ruce s rozsáhlou sociální či pracovní dysfunkcí.