Horník: Letěli jsme šachtou dolů 75 metrů a já v ten moment věděl, že zemřu

Jak a kde začal Váš příběh?
Můj příběh začal na strojní průmyslové škole se zaměřením na naftové motory v Hořovicích, kde jsem se naučil zacházet s autogenem. To se mi později při práci v dolech velmi hodilo. Hned po škole, 1. srpna 1968, jsem nastoupil na vojnu, kde jsem po vpádu vojsk Varšavské smlouvy složil přísahu. Když přišli Rusové, slibovali jsme, že se budeme bránit. Jelikož jsme spadali pod letiště v Českých Budějovicích, tak nás po přísaze na něj okamžitě odvezli. Obdrželi jsme rozkaz, podle něhož jsme měli zamezit přistávání ruských letounů. Na dráhu se vozilo téměř všechno: staré vlaky, panely a rozléval se i olej. Jenže za tři dny přišlo oznámení od prezidenta, ať to uklidíme a dráhu umyjeme. Musel se zachovat klid. Hned po vojně jsem nastoupil na důl 25. února v Bohutíně, kde má hornická kariéra důlního zámečníka a mechanika začala. Na šachtě jsem vydržel až do svého důchodu, do kterého jsem odešel v roce 1992.

Kdy jste začal pracovat v příbramských dolech?
V Bohutíně se ještě provozovala uhelná lanovka vedoucí na Březové Hory, která v roce 1970 shořela. Její nosná lana vyjela z ukotvení a zůstala viset přes silnici. Muselo se to rychle uklidit. Jelikož jsem měl zkoušky na práci s autogenem, tak jsem šel řezat a s ostatními uklízet. Následně v roce 1982 jsem byl převeden na Březové Hory, kde jsem začal zastávat funkci technika všech těžkých strojů a zařízení.

Vzpomenete si na něco, co Vám za tu dobu nejvíce utkvělo v paměti?
Pracoval jsem i na dole Drkolnov, též jako zámečník v letech 1973 až 1975. Dostal jsem tehdy za úkol rozřezat obrovské železné vodní kolo, které pohánělo zařízení čerpající vodu z jámy a odvézt ho do sběru. Tenkrát byl hlad po železe. Jenže to bylo velmi pracné a mně se nechtělo, tak jsme přístup k němu zaházeli starým dřívím. Díky mé lenosti se tak zachovalo a dnes je drkolnovské kolo prohlášené za technickou důlní památku.

Jaký byl Váš nejsilnější zážitek, ať už pozitivní či negativní?
Největší zážitek jsem měl v šachtě na Řimbabě, kde shodou okolností došlo k selhání brzd těžního stroje. Jeden den odešlo ponorné čerpadlo a já musel sfárat dolů. Vlezli jsme do klece tři a na sedmém patře se s námi samovolně odbrzdila. Letěli jsme šachtou dolů 75 metrů. V ten moment jsem věděl, že zemřu. Člověku proběhne celý život před očima a myslí na rodinu. Nedělal jsem hrdinu. V ten moment jsem opravdu řval strachy. Myslel jsem si, že se utopíme. Neuvědomil jsem si, že voda už je odčerpaná záložním čerpadlem. Naštěstí jsme se nakonec zastavili ve volné jámě. Odtud nás vyprostili a odvezli do nemocnice.

Zranili jste se při pádu hodně?
Byli jsme potlučeni. Mě bolelo jen za krkem a hlava. Tohle se stalo 2. listopadu 1977 a až 10. února 1978 doktoři zjistili, že mám ulomenou lebku od páteře. Měl jsem tak silné svaly, že hlava držela a mícha se neporušila. Udělal se mi falešný sval. V nemocnici mě upoutali na lůžko a natahovali jako ve středověku. Po tomhle zážitku jsem na šachtě chvíli nepracoval, ale pak jsem si zase zvykl.

Za sebe si neumím představit, že bych šla do šachty tak hluboko pod zem
Tady si zvyknete poměrně rychle, protože kolem vás je jen tma. Nemáte ani závratě. Když stojíte na kraji hluboké jámy, tak vám to ani nepřijde. Já jsem třeba pracoval s autogenem zavěšený jako horolezec v jámě hluboké 800 metrů. Visel jsme tam jako zvon. Nesmíte si připouštět strach.

Jaký rozdíl byl podle Vás mezi horníky v uranových a rudných dolech, když nepočítáme těžbu?
Našlo by se jich určitě víc. U nás bylo zajímavé, že každý havíř měl přezdívku. Na uranových dolech to nebylo. Mně díky opálení říkali „cikán“. Jiní kolegové hlásili: pozor jde stavební dozor, tatínku nech maminku a tak dále. Ten, kdo neměl přezdívku, jako by nebyl. Tady jsme si žili klidnějším životem oproti „uraňákům“, kteří měli vyšší platy a plnili normy. Pracovali i v rizikovějším prostředí, ve kterém byli vystavováni záření. Chlapi někdy dostali svačinu a nestihli ji ani sníst, aby za šichtu stihli normy.