Fotku můžete zopakovat, bezpečné přistání je důležitější, říká létající fotograf Jiří Jiroušek

22. února 2019 (15:40)

Svými fotkami ukazuji, že je naše krajina hezká a je v ní něco navíc, čeho si za běžného dne nevšimneme.“ Českou krajinu a její proměny ze vzduchu pozoruje a dokumentuje už téměř pětadvacet let. Fotograf a pilot Jiří Jiroušek byl hostem pořadu Z profilu.

Tvrdíte, že létáte proto, abyste fotil, a fotíte proto, abyste létal. Kdybyste si přece jen měl nechat pouze jednu z těch dvou činností, zůstalo by létání nebo focení?
Jste první člověk, který přišel s touto otázkou. Létání.

Proč?
Protože při létání bych pořád viděl to, co vidím a co zaznamenávám do fotky. Protože létám sám a fotím, tak během toho ještě získávám zážitky, vlastní prožitky a pocity. A ty pocity jsou pro mě intenzivní a velmi důležité, kdežto kdybych zůstal na zemi čistě s fotkou, tak by mi dost ubylo.

V jaké části letu jsou ty pocity nejintenzivnější?
Velmi intenzivní pocit je samotný start, který nemusí být jednoduchý. Další druh intenzivního pocitu je, když objevím něco zajímavého, což jsou třeba ty mlhy. Nebo kdybych se dostal do nějakých nepříjemností, turbulencí nebo špatně řešitelné situace. A já se bojím často.

Z čeho máte největší strach?
Z toho, že něco nezvládnu. Že se stane něco, co nepředvídám, že neodhadnu počasí… Protože největší spoluhráč při tomto druhu létání je počasí, takže nejvíce se asi jedná o něj.

Co všechno se tam může nepovést?
Může se nepovést start ve smyslu, že se sice snažíte, ale neodstartujete. A ten start dokáže být dost fyzicky náročný, takže opakovat ho není zadarmo. Nebo když přijde nějaká turbulence nebo změna počasí, kterou jsem nepředpokládal. Pokud jste 500 metrů nad zemí a jste na místě, kde nemůžete přistát, ať už kvůli lesům, nebo turbulencím, tak to může trvat minuty či desítky minut než vůbec přistanete. A čím jste blíž k zemi, tím je přistání rizikovější.

Co vás vzduch naučil? Je to třeba nějaká schopnost improvizace?
Myslím si, že by se to dalo nazvat improvizací, učí mě mnohotvárnosti, tomu, že i po těch letech může přijít něco, s čím nepočítáte.

Dostal jste se někdy do situace, kde jste byl vy sám sobě nebezpečný?
Samozřejmě že se dostáváte do situací, kdy si řeknete, že to už je někde na hraně nebo i za hranou. Čím lepší a zajímavější ty fotky chcete, tím více hledáte něco dalšího a říkáte si: „co je tam“, „a co když prolítnu dál“ a „tohle vypadá hezky“. Ale někdy jdete do toho rizika i kvůli předpisům, kvůli tomu, že nemůžete někudy letět, tak to musíte vyřešit jinak. A pak si najednou uvědomíte, že jste mimo, a že to, co děláte, může skončit špatně.

Umíte odhadnout, kde je ta hranice mezi výjimečnou fotkou a bezpečným přistáním?
Do určité míry ano, ale samozřejmě ne úplně přesně. To bych si nalhával sám sobě, že si řeknu, tak, a teď je správná chvíle vrátit se. Ne. Ten motiv té fotografie nebo něčeho jiného vás posune za tu hranici dál, ale to už si v tu chvíli třeba neuvědomíte.

A jak se s tím vypořádáváte? Když si uvědomujete, že už jste za tou hranicí, je pořád ta fotka důležitější?
Ne, není důležitá. Fotku můžete zopakovat, říkáte si, že příště to dáte. Pak už musím jednat racionálně, zabalím foťák, nevšímám si ho, soustředím se, vypnu ostatní vjemy a řeším danou situaci.

Svým fotkám říkáte Nebeské. Ty „nebeské“ fotky osobně vnímám jako jakýsi žánr. Máte to taky tak?
Je to tak myšleno.

Co je ještě jeho součástí a co už není? Myslím si totiž, že to není každá fotka, kterou vytvoříte ze vzduchu...
Velká část fotek není „nebeská“, vyvíjí se to časem, jsou to takové cykly, kdy mám pocit, jako bych chtěl spíš jen ty Nebeské. Ale pak mě někdo osloví, může to být geolog, biolog nebo archeolog, a hledá nějakou nebeskou fotku a já si najednou uvědomím, že i tenhle druh fotky, které já říkám klasická letecká, může být něčím zajímavý.

A co to tedy ta Nebeská je?
Když to vzniklo, tak jsem chtěl, aby tam byly přidané emoce. Aby vás to rozeznělo, když se na to podíváte, jako třeba na film. Aby vás to povzneslo a vy si řekl, že s tou fotkou souzníte. Chtěl jsem ukázat, že ta naše krajina je hezká a je v ní něco navíc, čeho si za běžného dne nevšimneme.

Jaký typ fotek se líbí vašim fanouškům nejvíce?
Mlhy.

Já jsem se díval na váš Facebookový profil a fotky na kterých jsou hrady a zámky mají diametrálně odlišná čísla, než vaše typické „nebeské“ fotky.
Hrady a zámky jsou pro běžného diváka samozřejmě nejatraktivnější, ale ty úplně nepočítám. Nerad bych je urazil, ale nepočítám je mezi své fanoušky – beru to tak, že jen někde zahlédli odkaz, podívali se a řekl si, že je to dobré. Kdežto lidé, kteří se vracejí, kteří už vědí, co hledat, to jsou fanoušci. Třeba jako ten, kdo pravidelně sleduje fotbal a už něčemu rozumí. Tihle lidé myslím hledají třeba ty zamlžené pohledy.

Zalétáte si třeba někdy jen tak pro radost, aniž byste fotil?
To dělám. Třeba na jaře, březen není fotogenickým měsícem, už není sníh a ještě není dostatečně zeleno, tak to si pak vylétnu vyloženě kvůli té radosti z létání, navíc trénuju a obnovím si reflexy.

Nepředstavil jsem vás ještě v jedné roli, a sice jako absolventa Gymnázia Příbram. Vy jste na gymnáziu fotil portréty, což byl váš začátek, máte ty fotky ještě někde?
Nevím, jak jste se k tomu dostal, ale je pravda, že tehdy jsem začal opravdu hodně fotit. Předtím jsem fotil třeba na výletech s rodiči, ale na konci gymnázia jsem začal fotit více. A ty portréty mám.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: Václav Bešťák

autor: top