Díky plastikám zvířat se maminka mohla oprostit od oficiálního umění, říká dcera autorky Dívky s žábou

Dívka s žábou, Horník nebo Hutník – plastiky, kolem kterých denně procházíme, běžně je možná ani nevnímáme, a přitom jsou součástí Příbrami již několik desetiletí. Vznikaly v době, kdy na jedné straně stát umění ve veřejném prostoru podporoval tzv. čtyřprocentním zákonem, ale zároveň umělcům vymezoval přísné mantinely hracího pole. V tomto ohledu je zajímavý příběh autorů výše zmíněných děl – manželů Marie Leontovyčové-Lošákové (1927–2020) a Ivana Lošáka (1913–1990). O tvorbě i životě obou umělců jsme si povídali s jejich dcerou Ivanou Nacherovou, která pečuje o umělecký odkaz rodičů.

Marie Leontovyčová-Lošáková vytvořila pro Příbram v roce 1979 sochu fontány Dívka s žábou, přezdívanou i Mládí či dokonce Culíkatá Bára. Další práce, které již bohužel ve veřejném prostoru nenajdeme, jsou kupříkladu Skaláry (1961), Labutě (1965) nebo Ryby (1970). Kde pramení zájem Marie Leontovyčové o zvířecí motivy?
Maminka se narodila v Praze do česko-ukrajinské rodiny. Její otec Ivan Leontovyč pocházel ze západní Ukrajiny, odkud v roce 1923 emigroval před bolševismem do Československa. Maminka měla dva bratry a v 30. letech trávila celá rodina léto vždy na venkově na západní Ukrajině v Haliči. Zde se v malé Marii prohloubila láska k přírodě a zvířatům, která ji provázela celým životem a stala se také hlavním tématem její umělecké tvorby. V letech 1948–1952 studovala souběžně s Akademií výtvarných umění i na Ukrajinské akademii výtvarných umění malbu a zároveň animalistiku u Konstantina Stachovského. Když Ukrajinskou akademii v roce 1952 uzavřeli, pokračovala u něj v soukromém studiu. Společně podnikali studijní cesty do pražské zoo. Zde také vznikl unikátní soubor drobných plastik, ve kterém zachytila konkrétní zvířata. V tvorbě drobné plastiky zvířat viděla sochařka mimo jiné cestu, jak se oprostit od oficiálního umění, které se řídilo principy socialistického realizmu.

V rámci kolektivních výstav se Marie Leontovyčová zúčastnila i velmi úspěšné expozice na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. S čím se konkrétně představila?
V Bruselu se maminka prezentovala jako nejlepší precizní medailérka soubory medailí architektů. Za studií na Akademii výtvarných umění jí do života zasáhl komunistický režim. Její otec byl zatčen a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen k pěti letům vězení. Její tehdejší profesor figurální plastiky Jan Lauda se díky své politické angažovanosti podílel na řadě oficiálních zakázek a uvěznění otce studentky mu znemožňovalo, aby si ji nadále ponechal v ateliéru. Doporučil ji proto svému kolegovi profesoru Otakaru Španielovi, pod jehož vedením maminka pokračovala v oboru medailérství, kde studium ukončila. Zúčastnila se i stáže v podniku Mincovňa Kremnica ve slovenském hornickém městečku.

Jakým způsobem začala spolupráce s městem Příbram?
Jako první dostal příležitost v Příbrami táta. Narodil se na Zakarpatské Ukrajině v Dubriniči, kde byl povoláním učitel. Kvůli okupaci Československé republiky v roce 1938 se ocitl na útěku ze svého rodiště a následně zůstal v Praze. Začal studovat malířství a sochařství na Ukrajinské akademii výtvarných umění v Konviktské ulici v Praze u profesora Jana Kulce a Konstantina Stachovského, kde absolvoval v roce 1946. Táta začal o něco později studovat také na pražské Akademii výtvarných umění u profesorů Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla Pokorného. Po ukončení studia v roce 1950 zůstal ve škole u profesora Karla Pokorného jako asistent. Tam se také seznámil s maminkou. Po roce 1961 již nemohl jako nestraník dále působit ve škole, a proto odešel do Příbrami, kde dostal možnost pracovat v propagaci Rudných dolů Příbram. Pak už táta vytvářel i ten socialistický realismus. Když byly hornické dny, odléval kladívka a hornické znaky. Jako děti jsme ho navštěvovaly v práci a nevnímaly, kdo je komunista a kdo ne, připadali nám tam všichni hodní. Viděly jsme, že tátu místní považovali za výjimečného umělce a vážili si ho. Vytvořil pro Příbram řadu děl. Jeho významnou realizací s hornickou tematikou jsou sochy Horník z roku 1970, který je umístěn u příbramského gymnázia, a Hutník z roku 1979 v Kovohutích Příbram. Vedl i různé výtvarné kurzy na Březových Horách, připravoval děti na výtvarná studia a působil v kulturní komisi města.
Uplatnění v Příbrami nakonec našel nejen on, ale také maminka. Působili tu až do 90. let 20. století. Společně s maminkou vytvořili například bronzový reliéf s motivem dobové hornické svatby do obřadní síně v příbramském Zámečku. V roce 1987 měli v Zámečku společnou výstavu, kde se maminka prezentovala drobnou plastikou zvířat a táta obrazy – převážně krajin a zátiší. Do Příbrami se ale maminka nikdy nepřestěhovala. Zůstala v Praze, kde měla zajímavou práci jako restaurátorka soch, která ji naplňovala a slušně živila.

Jak probíhala jejich vzájemná spolupráce? Ovlivňovali se navzájem a měli v Příbrami společný ateliér?
Maminka vždycky říkala, že táta je vynikající malíř. Ona zase dokonale ovládala modelování figury. Proto táta s maminkou často konzultoval v průběhu tvorby, a ona mu figury korigovala. V Příbrami měli velký společný ateliér ve Weilovně, kde táta vytvářel i velká díla, jako byl třeba Horník. Umělecky si spolu výborně rozuměli a rádi spolupracovali, také se setkávali se spřízněnými přáteli. Paradoxně byl táta doma hodně výbušný, soužití s ním bylo někdy náročné. Poznamenaly ho události, které zažíval po okupaci ČSR. Byl vězněn i se svými dvěma bratry v koncentračním táboře, odkud se mu podařilo uprchnout. V Praze na Letné měli rodiče každý svůj ateliér – máma sochařský a táta malířský.

Oba rodiče byli celý život nestraníci a snažili se zachovat si v komunistickém uměleckém provozu co nejčistší štít. Jaký měli vztah k politice?
Ano, je to pravda. Rodiče nenesli komunistický režim dobře a raději žili ve svém uměleckém světě. Maminku také kvůli dědečkovi navštěvovala tajná policie. Někdy říkala: „Tak za mnou zase byli. Já se tak bojím, že mě zavřou.” A dědeček Leontovyč jí kladl na srdce, aby se nikdy nepletla do politiky, protože bolševiky byla prakticky pronásledována celá rodina. Jednou jsem u toho byla také, když přišli do ateliéru dva neznámí pánové, ale tehdy jsem té situaci nerozuměla. Jen jsem viděla, že maminka je úplně jiná, než jak ji znám, a že dělá naivku, co se uhihňává. Chovala se, jako by ji nezajímalo nic jiného než její sošky zvířátek a jako by nic nevěděla.
Ani jeden z rodičů nepatřil k angažovaným autorům, a i proto vytvářeli spíš civilnější realizace bez výraznějšího ideologického kontextu. Obesílali soutěže, kde nebyl vyžadován přímý politický názor.

Výzva pro veřejnost
V souvislosti s iniciativou Galerie Františka Drtikola Příbram zmapovat sochařská díla ve veřejném prostoru města, povzbudit diskusi o jejich významu a v neposlední řadě podpořit snahy o jejich restaurování a ochranu, probíhá v prostorách galerie výstava Sochy a plastiky v Příbrami po roce 1945 (s prodloužením do 28. listopadu 2021). Konkrétním výstupem dlouhodobého projektu se stane mapa – průvodce, která zahrne nejen soupis konkrétních děl ve veřejném prostoru, ale rovněž informace o jejich autorech, souvislostech vzniku a v neposlední řadě také vzpomínky Příbramanů a Příbramanek. Jestli takovou vzpomínku máte, neváhejte se o ni podělit! Napište na e-mail galerie@pb.cz nebo ji sdílet na FB galerie.