Dagmar Pecková: „Někteří lidé nemají odvahu říct pravdu. Já ano.“

ROZHOVOR

21. března 2026 (18:00)

Dagmar Pecková: „Někteří lidé nemají odvahu říct pravdu. Já ano.“

foto: Dagmar Pecková / Zlatá Pecka

Dagmar Pecková patří k nejvýraznějším českým umělkyním posledních desetiletí. Operní hvězda, která dobyla světová jeviště, dnes stojí i na činoherních scénách a mluví o věcech, o nichž se jiní bojí jen přemýšlet. Vystoupila v D‑Clubu příbramského divadla, kde byla hostem Marka Kováře v pořadu Hovory M. V rozhovoru pro pribram.cz mluvila tak, jak to umí jen ona.

„Nevím, jestli bych měla sílu prožít to znovu“

Dagmar Pecková se ohlíží za kariérou, která ji z Chrudimi dovedla do Semperovy opery v Drážďanech, Státní opery v Berlíně, do Covent Garden i na světové festivaly.

„Když se ohlédnu, byly tam nádherné momenty. Ale často jsem si je neuvědomovala, protože jsem se soustředila na výkon nebo odrážela nějaký útok. Nevím, jestli bych měla sílu prožít to znovu. Ta cesta byla složitá a musela jsem si ji vyšlapat sama.“

Zmínila i slavnou epizodu s odmítnutím v Národním divadle:
„Kdyby mě tehdy Košler vzal, možná by moje kariéra vypadala jinak. Ale tím, že mě nevzal, jsem si musela najít vlastní cestu – a ta mě nakonec dovedla do světa.“

O politice: „Demokracie je svoboda projevu. A každý má právo na názor“
Dagmar se dlouhodobě nebojí komentovat politiku:

„Někteří lidé mi píšou, že umělci by neměli mluvit do politiky. Ale to by pak nesměl mluvit nikdo. Politika je věc veřejná. Demokracie je svoboda projevu – a každý má právo na názor. Jen mám někdy pocit, že to právo nemáme všichni stejně.“

A přidala i ostřejší postřeh:

„Je škoda, že se říká to, co lidi chtějí slyšet. A že to říkají ti, kteří mají zodpovědnost. To je selhání. Populismus je všude a proto západní svět stagnuje. Politici se bojí říct pravdu, aby byli znovu zvoleni.“

O německé kultuře: „Byla to nádherná kultura. A my se k ní vracíme málo“

Pecková dlouhodobě upozorňuje na to, že česká kultura ztratila kontakt s německo‑židovským kulturním dědictvím, které kdysi formovalo střední Evropu.

„Mezi válkami jsme čerpali ze židovsko‑německé kultury – Kafka, Mahler, Schönberg. Byla to nádherná kultura, kterou zničil Hitler a dorazil komunismus. Dnes se k ní vracíme jen málo.“

Dodává, že ještě v 90. letech zpívala programy složené téměř výhradně z německých autorů – a nikomu to nevadilo.
„Dnes mi pořadatelé říkají: tomu by naši lidi nerozuměli. A to je smutné. Kultura se má rozvíjet, ne uzavírat.“

Současné projekty: premiéry, koncerty, kantáta i knihy
Dagmar má před sebou nabitý rok:

premiéra nové hry v divadle Ypsilon (Jan Jiráň, Martin Dejdar),
pokračování v Výstřelech na Broadway,
nahrávání melodramu Baláda česká s Robertem Jindrou a Symfonickým orchestrem ČRo,
narozeninový koncert Pecka! 45/65,
účinkování v německé kantátě Arnošta Lustiga Tanec šílených v Lipsku a Chemnitzu.

„Trochu se bojím reakce německého publika. Zpívat v němčině je něco jiného než přednášet verše. Akcent je slyšet. Ale říkám si – když už jsem to zvládla v opeře, zvládnu to i tady.“

Upřímnost jako životní styl
Pecková je známá tím, že mluví napřímo – a že stejnou přísnost má i k sobě.
„Já to jinak neumím. Jsem tvrdá i sama na sebe. Proto jsem byla schopná říct, že už nechci lidem lhát a že v opeře končím.“
A s úsměvem dodává:
„Možná jsem byla hloupá, že jsem byla upřímná. Ale já podle sebe soudím tebe. Jaká jsem k sobě, taková jsem k ostatním.“

O Carmen a o tom, co považuje za svůj vrchol

„Carmen byla na českém území asi moje nejpovedenější role. Ale úplně nejlepší jsou podle mě nahrávky – Mahler s Bělohlávkem, Dvořák s Irvinem Gagem, Strauss. To je moje srdce. Jen to není tak masové jako Carmen.“

Krátká bio Dagmar Peckové
Dagmar Pecková (1961, Chrudim) je česká mezzosopranistka světového formátu. Zpívala v Drážďanech, Berlíně, Londýně, Barceloně, San Francisku či Paříži. Vystoupila v Carnegie Hall, na Salcburském festivalu i na Pražském jaru. Spolupracovala s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras nebo Kent Nagano.
Je zakladatelkou festivalu Zlatá Pecka, držitelkou Ceny Thálie, medaile předsedy Senátu i státního vyznamenání Za zásluhy I. stupně. Vydala přes 30 nahrávek a dvě knihy (Ty vole se neříká! a Tanec mezi vejci).
Její kariéra patří k nejúspěšnějším českým hudebním příběhům posledních dekád.