Cestou k prastarému hnízdu černých čápů v Brdech

Bučinu jsem navštěvoval často – ne kvůli čápům, ale kvůli fotografování jelení zvěře, a jindy jen tak, protože je tu krásně za každého počasí a v každou denní dobu.

Výpravy do bučiny po jarním dešti
Z prstenců mraků a chuchvalců mlhy obepínajících kopce na horizontu tu a tam vykoukly zelené homole nejvyšších brdských vrcholů. Poslední kapky pleskaly do kaluží. Déšť na okamžik ustal a jarní vzduch lákal k toulce promáčeným lesem.

Z hustých smrkových závěsů však brzy začalo pršet znovu. Když jsem se přiblížil k bučině, v temných a zjizvených zakoutí kůry prastarých buků ještě pěnila voda stékající z korun lesních mohykánů. Jakmile zavanul vítr, les začal vyprávět svůj příběh svěžím bubnováním kapek. Z pěšiny jsem konečně vkročil do chrámoví bukového lesa. Všude kolem se ke světlu vzpínaly první křehké květiny – kyčelnice devítilistá, bažanka vytrvalá a mařinka vonná. Na kamenech a pahýlech zářily mokvající bochníky mechů.

Moje kroky mířily do stráně s opuštěným čapím hnízdem. Vloni tu naposledy vyvedla mláďata rodina už dobře známého čapího páru. Letos bylo hnízdo prázdné. Pár buď ještě někde bloudí krajem, nebo si našel jiné místo.

Deštivé počasí mě toho dne svedlo ještě jinam – k návštěvě rašeliniště při jednom z přítoků potoka pod bučinou. Mezi smrčinami a olšinami se lesní pěšina vinula do údolí k mechem porostlému břehu. Voda před sebou tlačila rezavé jehličí a hlasitě šplouchala přes každou terénní nerovnost. Napršelo opravdu hodně a voda se už vylévala ze břehů.

Každá větvička, od té nejjemnější až po ty nejsilnější včetně kmenů, byla zahalená do měkkého, šedavého lišejníkového kabátku.

Na pohupujících se bochnících mechů jsem postavil stativ. V tu chvíli jsem ucítil jemné doteky drobného deště a dolehla na mě vůně jarního vzduchu z mlhoviny, která se sem připlazila ze smrkové mlaziny. Les působil zadumaně a fotogenicky. Udělal jsem snímek a pomalu se vracel zpět. Déšť se znovu vrátil do kraje.

Když jsem se už přibližoval k cestě, z olšiny se zvedla sluka a prokličkovala mezi smrčky do přítmí lesa.

Druhý den to vypadalo, že se počasí umoudřilo a potoky se vrátily pomalu do svých břehů. Tehdy jsem poznal dalšího vzácného a nového obyvatele bukové stráně.

...pokračování za týden