Zdravotní pojišťovny v krizi: Když už není na léčbu

Pojišťovnám dochází peníze. Úhradová vyhláška jim nařizuje platit za péči víc, než vyberou na pojistném. VZP má dominantní postavení — 60 % trhu — a ostatní pojišťovny těžko konkurují. Očekává se schodek přes 12 miliard korun. Pokud se situace nezlepší, může dojít ke zpoždění plateb lékařům, omezení péče nebo zániku menších institucí.

Nemocnice z regionu potvrzují, že situace odpovídá celostátnímu trendu. Vnímají větší tlak ze strany zdravotních pojišťoven — přibývá kontrol správnosti vykazované péče a celkově se dá říci, že pojišťovny více tlačí na efektivitu a úspory. Zpoždění plateb však zatím není hlášeno ve výraznějším rozsahu.

Zdravotní pojišťovny fungují podobně jako jiné pojištění — aby mohly platit, musí nejprve vybrat. Solidarita je jejich základ, ale ekonomika má své limity. Když má někdo vážnou nemoc, systém ho podrží. A tak to má být. Jenže vedle toho jsou i tisíce běžných návštěv, opakovaných vyšetření a drobných obtíží, které možná nespadají pod „nutnou péči“, ale přesto stojí peníze. V Česku máme nejvyšší počet návštěv u lékaře v EU — průměrně osm ročně. Často nejde o život, ale o zvyk. Když se zvyk stane standardem, systém se zadýchá.

Jak to funguje jinde:

• V Dánsku a Švédsku pacient potřebuje doporučení praktického lékaře, než navštíví specialistu.
• Ve Francii pacient zaplatí část péče, pojišťovna doplácí zbytek. Výsledkem je rozumnější využívání služeb.
• V Německu mají lékaři limity: když je překročí, pojišťovna další výkony neproplácí.
• V Česku pojišťovna hradí vše. Pacient neplatí nic a může přijít kdykoli a kamkoli.

Co by podle odborníků mohlo pomoci:

• Praktický lékař jako filtr, nejen přeposílač.
• Symbolická spoluúčast — třeba 30 Kč za vyšetření.
• Sdílené elektronické záznamy, které zabrání duplicitám.
• Důraz na prevenci a primární péči — dřív řešit než draze léčit.

Solidarita má svou cenu — a své hranice. Když se zdravotní systém stává místem pohodlí, ne léčby, i ten nejlepší úmysl přestává fungovat. Pojišťovny platí víc, než vyberou, protože systém pokrývá i to, co možná není nutná péče, ale zvyk. To není jen problém rozpočtu — je to odraz každodenního chování. Možná je čas se ptát: Jak využíváme péči, která má zůstat dostupná pro všechny?