Závodníci Zetorů vířili prach, skoro jako Martin Macík Jr. na Dakaru

Malá vesnička na Sedlčansku, ve které se natáčelo také několik scén filmu Na samotě u lesa, ukrývá pár chaloupek. Nachází se v ní Polesí, hřbitov a budova Domova Svatý Jan, která je poskytovatelem sociálních služeb určených pro osoby s mentálním a kombinovaným postižením. A právě v jejím areálu se celá nevšední akce konala. Když se dá pár lidí dohromady, vymyslí a zrealizují nápad nevšední a originální, který stmelí a pobaví všechny okolo, vytvoří si nejen svou historii, ale i oblibu. Ve 14 hodin odpoledne se pomalu, ale s jistotou, linuli první návštěvníci do útrob, kde už na ně čekalo přes dvacet seřazených strojů různých velikostí, především značky Zetor. Nejmladším ročníkům se psala historie kolem roku 1995 a nejstarší kousek měl 60 roků. „Německý fešák Hatz má 12 koní a jezdí na naftu. Vyroben byl v roce 1958. Než jsem stroj odkoupil od původního majitele, stál tři roky nehnutě venku v kopřivách ve Švastalově Lhotě. V nádrži ještě trocha nafty zbylo a i po tolika letech k překvapení všech motor naskočil. Renovace trvala jeden rok.“ Podělil se o své dojmy hrdý majitel stroje Martin Falc starší.

Zetory různých barev a typů, stroje domácí výroby, ale i třeba zahradní traktůrky, čekaly na svou první závodní jízdu po připravené překážkové trati. Slalom, průjezd přes překážky – retardér, podélný nájezd přes kladinu, couvání traktorem do garáže, to je výčet některých disciplín, které každý účastník musel zvládnout. Na čas dohlíželi dva rozhodčí a každý se bedlivě zapisoval, i když se stejně neřešil, jezdilo se pro zábavu. Že se závod nebral na lehkou váhu, dokreslila zarputilost závodníků, rychlost v nasazení traktorů a tím i zvířený prach od velkých protáčejících se kol. Ti nejmenší, tedy děti, si vyzkoušely dovednost na závodišti jízdou v traktůrcích na sekání. V hledišti se fandilo o sto šest. Vychlazené pivo, nealko, klobása, ale také párek v rohlíku, to vše bylo spolu s krytým sezením k dispozici. Na závěr si parta lidí v počtu až kolem 70 účastníků vyzkoušela, zda udrží na laně mohutný kolos, aby se ani nepohnul. Kdo chtěl, mohl si dokonce i vsadit, jak to dopadne. Adrenalin, euforie a nevšední zážitek, doplněný o potlesk svému favoritovi po každé dokončené jízdě. Tak vypadal děj třetí traktoriády na Svatém Janu.

„Vše odstartovala sázka“ říká Petr Mol starší, jeden z organizátorů

Jak vznikl nápad pořádat traktoriádu?
„Sázkou u sudu piva, při opravě traktoru 25A. A ta zněla, kolik lidí ho právě udrží na laně, aby se nehnul ani o centimetr. Tenkrát to mělo snad zvládnout 10 lidí. A tím to začalo, přetahování více traktorů, různých vah a tak. K tomu postupně přibylo vymýšlení a doplňování dalších disciplín až do dnešní podoby.“

Jak funguje rozhodčovská činnost?
„Nejede se na čas, ale pro zábavu. Na správnost jízdy dohlížejí dva rozhodčí. Další dva hlídají čas a zapisují trestné minuty, které se udělují třeba za dotknutí gumy ve slalomu, za shození klády u kladiny se pak přičte trestný bod, nebo udělí penalizace. Mladí jezdí agresivněji, chtějí si zazávodit a starší jezdí zase s rozumem.“

Jak tedy probíhá „přetahovaná“ lidské síly se strojem?
„Dnes je tu tak přes sto návštěvníků. Traktor 25, by mělo udržet 25 lidí. Čím větší traktor s předkem, tím je potřeba i více lidí a to cca 50. Disciplína je limitovaná počtem účastníků. Zkrátka ho musí držet na našponovaném laně a nesmí se ani pohnout.“