Vypadá jako pravý hřib, ale radost z něj mít nebudete. Co si houbaři někdy přinesou místo košíku praváků?

Houbař v lese zahlédne pěkný hnědý klobouk, pod ním světlou nožku a už putuje nález do košíku. Právě tady ale může přijít nepříjemné překvapení. Ne všechno, co vypadá jako hřib, je také pravý hřib, který chceme mít v kuchyni.

Typickým příkladem je hřib žlučník, mezi houbaři známý jako hořčák. Na pohled může připomínat některé jedlé hřiby, zejména mladé exempláře. Má hnědý klobouk, světlou až nahnědlou třeň a zbarvením může nezkušeného houbaře snadno zmást.

Jeho největším problémem však není jedovatost. Je mimořádně hořký. A stačí jediný kus, aby jeho chuť pokazila celé jídlo. Proto se také v některých regionech používá označení hořčák nebo žlučník.

Stačí malá ochutnávka?
U zkušených houbařů může být chuť jedním z vodítek při určování houby. Pokud ale člověk houbu bezpečně nepozná, neměl by spoléhat pouze na ochutnávání. Zvlášť u dětí a při nejistotě je lepší houbu nechat v lese.

Dalším kandidátem na záměnu je hřib kříšť. Také on patří mezi houby, které mohou připomínat některé jedlé hřiby. Typickým znakem bývá výraznější zbarvení některých částí plodnice a především hořká chuť. Kříšť je ale na první pohled velice krásná a barevná houba.

Kříšť ani žlučník tedy nejsou tím, co si většina houbařů představuje pod vysněným úlovkem. V košíku ale mohou skončit právě proto, že na první pohled vypadají jako „pořádný hřib“.

Místo hnědáků čechratice
Existuje také houba, která ve svém mládí často také končí omylem v košíku. Jmenuje se čechratice černohuňatá, dříve známá pod jménem čechratka černohuňatá. Ta bývá velice často zaměňována za hřib hnědý. Kvůli barvě klobouku ji houbaři často seberou, ale vzápětí vyhodí. Je to totiž lupenitá dřevní houba. Roste často na pařezech, vlastně podobně jako hřib hnědý a také odumřelých kořenech jehličnatých stromů. Stačí jí jen otočit a zahlédneme lupeny pod kloboukem. Dříve ji někteří houbaři dokonce sbírali, ale pro svoji nahořkle nakyslou chuť se konzumace rozhodně nedoporučuje.

Při houbaření proto platí jednoduché pravidlo: nesbírat houbu jen podle toho, že se podobá hřibu, který známe. Důležité jsou všechny znaky – klobouk, třeň, rourky či lupeny, zbarvení, případné změny po otlaku, vůně i stanoviště.

A ještě jedna zásada je důležitější než plný košík: houba, u které si nejste jistí, do košíku nepatří. Hořčák i kříšť sice nemusí houbaři způsobit dramatické zdravotní potíže, ale dokáží udělat z voňavé smaženice nebo houbové omáčky jídlo, které už nikdo nedojí. A tak se může stát, že si z lesa místo vysněného hřibu přineseme jen malou lekci z určování hub.