Volejbalista Tevkun: Rusové stihli během měsíce zlikvidovat architekturu a infrastrukturu v mém rodném městě

V létě ses s rodinou přestěhoval z Polska, kde si hrál tamní PlusLigu. V Příbrami žiješ již půl roku. Jaké byly začátky a jak ses zabydlel?
Ze začátku to bylo složitější, neboť jsme neuměli jazyk a potřebovali jsme pár měsíců, abychom začali rozumět. Taky jsme se museli trochu zorientovat v odlišných podmínkách, zařídit papíry, školu a školku pro holky, ale teď už je to dobré.

O dětech je známo, že pochytávají cizí jazyk mnohem rychleji než dospělí. Jak je na tom v tomto ohledu tvoje starší dcera?
Anna chodí do druhé třídy na ZŠ Bratří Čapků. Zkraje to pro ni bylo samozřejmě náročné, nová škola, neznámí spolužáci, cizí jazyk. Myslím ale, že si vede dobře. Česky rozumí lépe než my, a někdy nám doma nebo v obchodě překládá. Děti se obecně přizpůsobují rychleji.

Měli jste prostor navštívit mimo Příbrami i nějaká další města či pamětihodnosti?
V létě jsme byli v Karlových Varech, to je hezké město. Mnohokrát v Praze. Jednou jsme byli také v Českém ráji, kde to bylo úplně kouzelné a moc se nám tam líbilo.

Pojďme k volejbalu. Ve svých 35 letech jsi už zkušeným hráčem. Zahrál sis ligu na Ukrajině, v Bělorusku, v Izraeli a v Polsku, takže můžeš srovnávat. Jak hodnotíš českou extraligu?
Česká extraliga je velmi dobrá, o mnoho lepší než v Izraeli nebo v Bělorusku, kde je kvalitních jen několik málo týmů. Zdejší liga je mnohem vyrovnanější a každý může porazit každého. My jsme názorná ukázka, když jsme porazili v Praze první Lvy a prohráli doma s poslední Ostravou. Je o to zajímavější, protože musíme hrát každý zápas naplno, abychom mohli pomýšlet na vítězství. Polská PlusLiga je ale samozřejmě ještě pořád někde jinde, jedná se pravděpodobně o nejlepší ligu na světě.

V čem vidíš největší posun ve volejbale, když ho porovnáš s tím před 10 lety?
Podání hraje v dnešním volejbale obrovskou roli. Tým, který lépe podává, obvykle vyhraje. Bohužel zrovna my (VK TROX Příbram) se na podání trochu trápíme, a je to naše slabina. Přijde mi, že venku podáváme líp, ale doma nám to z nějakého důvodu tolik nejde. Možná v tom hraje roli i určitá nervozita před domácím publikem. Když člověk moc chce, tak mu to často nejde.

Jak funguje spolupráce s nahrávačem Danem Rosenbaumem?
Většinou je to v pohodě. Když máme nějaký problém, tak si to vyříkáme. Snaží se mi vyjít vstříc a nahrávat, jak potřebuji.

V lize patříš mezi nejvíce bodující hráče. Co na to říkáš?
Pro mě to je normální situace, protože ve všech týmech, kde jsem hrál v minulosti, jsem byl obvykle nejvíce bodujícím hráčem. V ukrajinské lize jsem byl v letech 2016-2018 vyhlášen nejvíc skórujícím hráčem ligy. Když nastoupím, snažím se podat nejlepší možný výkon, ale samozřejmě ne vždy se to povede.

S klubem máš smlouvu pouze do konce sezony 2023/24. Už máš tušení, co bude dál?
Zatím jsem o tom s nikým ještě nemluvil, ale je úplně běžné, že volejbalisté až do konce sezony nevědí, kde budou hrát tu další. Pokud by to bylo čistě na mně, rád bych zůstal v Česku, protože zde můžu být i s rodinou. V jiných zemích tohle může být problém. Například v zemích arabského světa bych mohl dostat mnohem více peněz, ale nemohl bych si sebou vzít rodinu.

Pocházíš z města Černihiv (dříve Černigov), nacházející se v severní části země. Jak bylo město zasaženo válkou?
5. března 2022 byly na město svrženy tři letecké bomby. Sice se nám podařilo těsně ubránit město před ruskými okupanty, ale během jejich řádění na území severní Ukrajiny stihli systematicky zlikvidovat naši architekturu a infrastrukturu. Ke konci března byla většina zástavby poškozena. Teď už jsou okupanti naštěstí pryč.

A kde jsi byl ty se svojí rodinou, když k vám vtrhli Rusové?
Já jsem v té době hrál v Izraeli, ale má žena s dcerami žila normálně v Černihivu. Když začala válka, přestěhovaly se k rodičům. Bytový dům, kde jsme původně bydleli, byl vybombardován a mnoho lidí zemřelo.

Ukrajina přišla za dobu války o mnoho svých bojovníků. Nyní se armáda snaží naverbovat další, ale situace se zdá být obtížná. Přitom je zjevné, že v okolních zemích jako je ČR, Slovensko, Polsko, Německo aj. žije mnoho tisíc zdravých Ukrajinců v nejlepším věku. Nelze tyto občany stáhnout zpět na Ukrajinu, aby za ní bojovali?
To je myslím v praxi nereálné. Co vím, neexistuje žádný legální nástroj či zákon, pomocí kterého by ukrajinská armáda mohla přinutit tyto krajany, aby se vrátili do země a bojovali za ní.

Pojďme krátce k tvému bratrovi, který před pár měsíci tragicky zemřel ve válce. Jak se událost seběhla?
Brácha byl o osm let starší než já, a k armádě se přidal v lednu 2023. Bojoval v 72. mechanizované brigádě jako rotný a měl pod sebou 100 vojáků. V době té nešťastné události se nacházeli v zákopu ve válečné zóně na západě Ukrajiny. Rusové je zasáhli dělostřeleckou minou, která vybuchla a zabila 4 vojáky včetně mého bratra. Byli jsme si hodně blízko, a i když jsme se v posledních letech tolik nevídali, protože jsem stále hrál někde v zahraničí, pořád jsme byli v kontaktu. Má žena tam pak jela, aby pomohla rodičům a švagrové.

Je ti 35 let, přemýšlel si už, co budeš dělat, až skončíš s vrcholovým volejbalem?
To je složitá otázka. Rád bych se samozřejmě vrátil domů, ale dokud nebude válka u konce, tak to asi nepůjde. Vystudoval jsem sociální pedagogiku na vysoké škole, tak uvidíme. Teď je ovšem nejdůležitější, aby rodina byla v bezpečí.