Vojtěch Radakulan: Mám rád, když se umění ve veřejném prostoru angažuje a je i trochu provokativní

Je nejen autorem stavby Měkké arény, ale do expozice virtuální reality příbramské Galerie Františka Drtikola přispěl i digitální tvorbou. VR dílo Spannungsbogen vzniklo spoluprací s malířem Josefem Bolfem. The Next Song, na němž Vojtěch Radakulan také participoval, vychází z obrazů Daniela Vlčka. „V jedné z posledních aplikací mohou návštěvníci vstupovat do virtuální kopie Drtikolova ateliéru, kde jeden z hráčů je fotoaparátem, druhý světlem a třetí fotografickou spouští,“ seznamuje sochař, architekt a digitální designér Vojtěch Radakulan se svým nejnovějším počinem pro příbramskou galerii. Na čem dalším aktuálně pracuje a jakými zážitky by měla virtuální díla obohacovat, odpovídá v rozhovoru.

Počátky vaší spolupráce s příbramskou galerií jsou spojeny s expozicí Měkká aréna. Kromě fyzické části, tedy sochy herní arény, jste také tvůrcem děl ve virtuální realitě. Můžete přiblížit, co práce na virtuálním díle obnáší a jaký zážitek by mělo návštěvníkům přinést?
Z hlediska přípravy je to podobné jako vyvíjet nějakou počítačovou hru. Člověk zpravidla potřebuje znalosti z počítačové grafiky a programování. V rámci herního světa je výtvarné umění spíše okrajovou záležitostí, a proto je dobré si uvědomit, co může výtvarné přemýšlení přinést do oboru interaktivní grafiky. Je to právě dojem z místa, kdy se návštěvník nachází v galerii a jejím prostoru, který je uzpůsobený tak, aby prohluboval samotný zážitek. Hlavním rozdílem je fyzická přítomnost lidí ve stejné místnosti – nahradit hmat či pohled do očí zatím ve virtuálním světě moc nejde. Tedy podobně jako fyzická podoba Měkké arény je i její obsah zaměřený na spolupráci mezi několika lidmi na jednom fyzickém místě. V jedné z posledních aplikací tak mohou návštěvníci vstupovat do virtuální kopie Drtikolova ateliéru, kde jeden z hráčů je fotoaparátem, druhý světlem a třetí fotografickou spouští. Musí se pak domluvit přímo na místě, aby byli schopní z virtuálního prostředí pořídit nějakou fotografii. Výsledným zážitkem by mělo být prohloubení mezilidské spolupráce, založené na návštěvě již neexistujícího místa.

Aktuálně se chystá model Drtikolova ateliéru ve vašem autorském provedení, který má stát před galerií. S jakou vizí k projektu přistupujete?
Projektů do veřejného prostoru jsem již nakreslil mnoho, k realizaci zatím ale došlo jen výjimečně. Mají tu nevýhodu, že je u nás poměrně složité prosadit je z administrativního hlediska. Proto je těžké teď konkrétně specifikovat, co se tam objeví. V hrubých obrysech můžu prozradit, že se jedná o zobrazení romantické představy o minulosti Příbrami spolu s takzvanou funkční sochou. Tedy tak, aby se dala použít k současnému vnímání starého skrze nějakou formu interakce s divákem, která nebude zcela konvenční. Obecně mám rád, když se umění ve veřejném prostoru nějakým způsobem angažuje a je i trochu provokativní – aby lidi nabádalo k nevšednímu objevování světa, v němž žijeme.

Na čem dalším aktuálně pracujete a kde se kromě příbramské galerii můžeme v nejbližší době setkat s vaší prací?
Momentálně jsem ukončil půlku svého doktorského studia na elektrotechnické fakultě ČVUT, na katedře počítačové grafiky a interakce. Nyní se tedy věnuji psaní článků z experimentů a projektů, které jsem v minulých dvou letech dělal. Jedná se hlavně o kvantitativní měření lidského vnímání virtuálních prostorů. Jde o úzce zaměřenou činnost, která se ale dobře doplňuje s volnou výtvarnou tvorbou. Dále mám rozpracováno několik menších výstavních projektů, jeden z nich bude k vidění v září v klubu Fuchs na pražské Štvanici a brzy by se měl objevit i ve veřejném prostoru. Účastním se také malé skupinové výstavy v Táboře v galerii Okraje a těším se na rezidenci a výstavu v Mnichově na začátku roku 2024.
Učím se dělat i věci mimo výstavy, hlavně vývoj počítačových her. Jde mi o nové možnosti interakce, o otevřenější medium pro všechny s podstatným sdělením. V mém případě se většinou dotýká společenských otázek ohledně získávání energie.

V loňském roce jste spolu s dalšími umělci získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Co to pro vás, z profesního a osobního pohledu, znamená?
Ceny si samozřejmě vážím a jsem za ni rád. Myslím, že Společnost Jindřicha Chalupeckého dělá hodně pro české umění. Těší mne, že jsem toho mohl být součástí. Je pro mě především oceněním ve smyslu, že člověk patří do společnosti současného českého výtvarného umění, kde může s podobně smýšlejícími lidmi sdílet pohledy na umění. A tím, že je pro více lidí najednou, snažím se jej vnímat kolektivně – jako odpovědnost pro naši relativně bohatou společnost, která si může dovolit podporovat podobné věci. Zpětně si uvědomuji, že krok k jisté angažovanosti pak může být daný právě tímto oceněním.