Vltava dávala obživu vorařům, převozníkům i rybářům. Na zamrzlé řece se v zimě odsekával led do sklepení místních hostinců

K nejzámožnějším obyvatelům tohoto chudého kraje patřili na začátku 50. let mlynáři. Mlýny kolem řeky však byly povětšinou velmi staré, jejich stavební jádro mnohdy sahalo až do středověku. Povltaví nikdy nezachytilo nástup modernějších metod a způsobu mletí obilí. Ani nadprůměrné výdělky mlynářů neumožňovaly jakoukoliv modernizaci.

Zemědělci tu také neměli na růžích ustláno. Veškerá jejich činnost musela být podřízena jak místnímu nehostinnému reliéfu, tak zdejším specifickým klimatickým podmínkám. Hluboký a úzký kaňon ovlivnil, jak způsob pěstování plodin, tak chovu dobytka. Chalupníkům jejich skromná políčka k zajištění živobytí nestačila. Přivydělávali si tedy jako příležitostní řemeslníci, dělníci, či podomní obchodníci. Peníze do rodinné kasy přinesla i domácí výroba košťat, košíků, dřeváků a cepů.

Většinu vltavských rodáků však živila samotná řeka. Dávala obživu vorařům, převozníkům, rybářům. V zimě, když řeka zamrzla, pak přišli na řadu ledaři, kteří sekali led do sklepení místních hostinců.

Jak tehdy probíhalo ledování na Krásnohorsku, je patrné z vyprávění Karla Čandy, bývalého kronikáře obce Krásná Hora nad Vltavou, z roku 1974.

Ledovalo se zpravidla již před Vánocemi, aby se ledování spojilo s výlovem rybníka. To se od rána scházeli chlapi s háky a sekerami, aby se dali do práce. Babička Čandová navařila vždy hrnec čaje, protože “žitná” od hospodských chlapům nestačila, a i ten hlt teplého čaje přišel všem vhod. Když se některý ledař zkoupal, byla dobrá i pec. Ani sláma omotaná kolem bot nebyla při zmáchání nic platná. Děti měly eldorádo kolem modrozelených hromad ledu a rády si mezi nimi po návratu ze školy hrály. Odvážní kluci zkoušeli vozit se na krách jako šífech, což mnohého vyplatilo a musel se běžet domů sušit.