Věra Smolová: Minulost mi dala nadhled. Dnes se máme opravdu dobře

Říkala jste, že jste nedávno zažila při své práci šok. O co šlo?
Byl to nedávný nález v Národním archivu. Při práci na tématu Březových Hor jsem ve fondu Vrchního horního úřadu Příbram objevila část archivu samotné obce Březové Hory — dokumenty z 18. století, které tam vůbec neměly být.

Byly to obecní účty podepsané rychtářem a staršími obce. Z rukopisu bylo vidět, jak těžce pracovali — jeden byl sedlák, druhý šenkýř a horník zároveň. Písmo bylo kostrbaté, jako by sotva udrželi pero v ruce. Vedle toho krásný, úhledný podpis Jana Antonína Alise, tehdejšího hormistra. Ten kontrast mezi udřenými obyčejnými lidmi a vzdělaným úředníkem je dojemný. A z jediného dokumentu bylo patrné, jak výrazné společenské rozdíly tehdy panovaly — rozdíly, které si dnes už ani neumíme představit.

Mýtus o archivářích...
Největší mýtus je, že si v práci můžeme číst, co chceme. Pravda? Většinu času trávíme správou budovy, komunikací s původci dokumentů nebo rešeršemi. Na odbornou práci mi zbývá čas až večer nebo o víkendu. A když se dostanu jednou za měsíc do Národního archivu, je to malý svátek.

Příběh rodiny Alisů by si podle vás zasloužil filmový příběh...
Mrzí mě, že se pořád točíme jen kolem hornictví 19. století. Právě jeho počátky jsou fascinující. Francouzský zlatník Louis de Alis přišel s armádou do Prahy kolem roku 1675. Byl obviněn ze zabití spolucestujícího, uvězněn, osvobozen, a nakonec skončil v Příbrami. Založil dynastii, která ovlivňovala místní hospodářství i správu až do roku 1801. Jeho pravnuk Jan Antonín Alis dokázal proměnit upadající hornictví v prosperující podnik. Tohle by si filmové plátno zasloužilo.

Jak by vypadala historie Příbrami bez příchozích?
Historie Příbrami by bez příchozích z jiných míst vypadala úplně jinak. Když byli Příbramané v úzkých a neuměli hornictví, v 16. století pomohli německy mluvící havíři z Jáchymovska. V 17. století to byli Italové — bez nich bychom neměli Svatou Horu a městu vdechli barokní duši. A pak již zmíněný Francouz.

Vaše nejoblíbenější knihy?
Nejblíž mám ke svým knihám Mlýny a lidé města Příbramě hor stříbrných a Mlynář Martin Fiala jinak Kocour. Kolem vodních kol se tu všechno točilo. Je to literatura faktu a genealogové si z těchto knih dokonce pořídili rejstřík zdejších rodin. Nic není vymyšlené — vše je podloženo prameny.

Jak doba nejlépe vyhovovala obyčejnému člověku?
Lidské povahy se nemění. Minulost mi dala nadhled — nestěžuji si, protože vím, že dnes se máme opravdu dobře. Jsme občané jednoho státu se stejnými právy. Nerovnosti, které byly dříve, jsou pro nás dnes nepředstavitelné. A kdyby se mě někdo zeptal, v jakém období bych chtěla žít? V tomto. Pro obyčejného člověka je to nejlepší doba.

Co po nás zůstane?
Snažili jsme se zachránit dokumenty, které přežily husitské války, Marii Terezii i třicetiletou válku. Pergamen a historický papír vydrží. Elektronická média ne. Doufám, že budoucí generace budou mít co číst — a že budou psát na trvanlivé materiály.

Dá se láska k historii naučit?
Myslím, že se s ní člověk narodí. Ale důležité je i rodinné prostředí. Dědeček mi místo pohádek vyprávěl hornické příběhy. Tatínek mi trpělivě předával své znalosti. Už jako malá jsem třeba chtěla vědět, na co se holčičky většinou neptají – třeba co je za hradbou Brd, kam odsud není vidět.