Vendula Chalánková: Dřív jsem v ateliéru bydlela, v současnosti to mám oddělené

Kromě Lubomíra Typlta a jeho levitujících pubescentů se v Galerii Františka Drtikola aktuálně seznámíte s díly Venduly Chalánkové – výtvarnice, která k tvorbě přistupuje s notnou dávkou vtipu a neotřelého pohledu na „obyčejnost“. K vidění jsou např. dorty z nejnovějšího cyklu Lahůdky, kdy malířské postupy prolíná použití cukrářského vybavení. K jejím oblíbeným materiálům patří sada barevných papírů. „Velice mě těší představa, že technikou, se kterou jsem se seznámila asi jako my všichni již ve školce, se můžu v současné době živit,“ říká Vendula Chalánková v následujícím rozhovoru.

Kdy jste si uvědomila, že umění bude vaší životní cestou a jaké byly její začátky?
Nebyl žádný okamžik, kdy bych si to uvědomila. Prostě jsem dělala to, co mě naplňovalo, bavilo a nějak mi šlo. Taky jsem měla to štěstí, že se mi po škole nepodařilo najít zaměstnání. Na úřadě práce v Přerově jsem se po roce dostala do kolonky nezaměstnatelná. Do práce mě nikde nepřijali, i když jsem absolvovala řadu pohovorů. Což následně obnášelo, že jsem si svoji práci vymyslela a dělala sama. Četla jsem tehdy hojně Egona Bondyho: „Lidi se musejí řídit sami, nebo budou řízeni.“

Vaše díla se vyznačují humorem i aktuálností, často pracujete s předměty všedního života a dáváte je do nečekaných kontextů. Jak nápady vznikají a jak dlouhá je cesta k jejich uskutečnění?
Nerada bych, aby moje tvorba stála „jen“ na nápadech. Jak v jednom rozhovoru řekl Milan Knížák, námaha věci posvěcuje. Proto jsem se zatetelila, když na vernisáži ředitel galerie a kurátor výstavy Jan Freiberg promluvil o souvislostech s Janem Nálevkou a o pracnosti a tematizovaní práce v mé tvorbě. K narozeninám jsem si nechala nadělit knihu „Pracoval jsem mnoho“, což je soupis výtvarného díla Josefa Čapka. Ale ke konkrétní odpovědi. Cesta bývá dlouhá, vše promýšlím. Některé věci zrají roky.

Pracujete současně na více dílech či objektech, nebo se raději soustředíte na kontinuální realizaci jedné myšlenky?
Nejraději se koncentruji na realizaci jedné myšlenky. Nerada dělám několik věcí naráz. Rozmělňuje to moje soustředění, a protože mám v ateliéru jeden pracovní stůl, musí být před započetím nové práce čistý.

Váš záběr je velmi široký – od ilustrací a komiksů až po instalace ve veřejném prostoru. To asi vyžaduje kombinování a ovládání mnoha technik. Máte momentálně nějaké oblíbené materiály nebo výtvarné postupy?
Dlouhodobě mám nejraději barevné papíry. Velice mě těší představa, že technikou, se kterou jsem se seznámila asi jako my všichni již ve školce, se můžu v současné době živit. Sadu papírů jsem si k uměleckému vyjádření zakoupila kolem roku 2003, když jsem „ulepila“ své první komiksy. Chtěla jsem jednoduché barevné plochy a pestrobarevná sada se ukázala ideální. Je levná a skýtá celou barevnou škálu. V malbě pracuji s akrylem a v poslední sérii Lahůdky tematizuji malířské postupy za použití cukrářského vybavení. Baví mě to zkoumání a objevování.

Jste typ umělce, který postupně rozvíjí svoji charakteristickou tvorbu, nebo spíše děláte náhlé zvraty? A plánujete do budoucna?
Náhle zvraty nedělám. Jsem rodilý Hanák, což obnáší, že než se k něčemu rozhoupu, tak to trvá. Plány do budoucna nemám. Nemůžu být tak zklamaná tím, co život přinese. V tvorbě postupuji tak, že objevuji. Jakmile některé téma nebo techniku vyčerpám, posouvám se.

Kde nejčastěji tvoříte?
Jednoznačně v ateliéru. Dřív jsem v ateliéru bydlela, v současnosti to mám oddělené.

Máte nějaký vztah k Příbrami, připadá vám město a okolí něčím typické nebo blízké?
Do Příbrami jsem se díky výstavě podívala poprvé. Svatá Hora mi připomněla Svatý Kopeček, tedy poutní místo u Olomouce, kam jsme jezdili, když jsem byla malá.

Je pro vás prezentace vaší tvorby na aktuální výstavě s názvem Ale my stále hledáme štěstí něčím unikátní?
Výstavu sestavil Jan Freiberg a je pro mě unikátní jeho viděním. Tím, jak vybral věci starší i nejnovější a dal jim prostor a místo. Takto už se nikde jinde nebude opakovat.

A jak jste úspěšná v hledání svého štěstí?
Občas jo. Důležité je nebažit po tom, co nemám. Jak píše Ladislav Klíma: „Hledej dobře!“ V tomto pravidle, stejně jako v četných jiných a stejně prostých, je obsaženo vše.