V šedesátých letech dával světu něco nového, a to se samozřejmě mnoha lidem nelíbilo

26. prosince 2021 (17:55)

foto: Kniha Dvanáct osudů čtyř staletí

Rodák z Višňové, režisér, scénárista a dramatik Antonín Máša se setkal s velkými ohlasy, ale také velkou kritikou. Ryzost, cit, smysl pro pravdu a životní hodnoty prosazoval celý svůj život.

Na půli cesty mezi Vltavou a Příbramí leží už od 14. století obec Višňová. V dnešní době si jí nejvíce spojíme se slavným českým seriálem Chalupáři. Skýtá však i jinou zajímavost. Vedle raně gotického kostela sv. Kateřiny bydleli manželé Mášovi.

Do přízemního domku se sem přistěhovali v roce 1929. Dům koupili i se zaběhnutým obchodem se smíšeným zbožím. O šest let později slavili nejen obchodní úspěchy, ale i své tři potomky. V tu dobu už byl na cestě další člen rodiny, kterého 22. srpna přivítali na svět a pojmenovali po otci, syn Antonín.

Antonín chodil do obecné školy ve Višňové. Po jejím skončení nastoupil do příbramského gymnázia v Jiráskových sadech a poté do Vyšší hospodářské školy v Příbrami. Ve škole mu velmi šlo psaní slohů a básní, za které sbíral obdiv nejen od svých učitelů.

Po ukončení maturity nastoupil stejně jako jeho kamarád Pavel Juráček na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium však v průběhu zanechal. Antonína nebavila na škole strohá novinařina, a tak se pokusil najít to správné naplnění v práci. V roce 1956 začal pracovat v poděbradských Vesnických novinách. Avšak ani to nemělo valné úspěchy. „Dělat v 50. letech noviny byla jedním slovem hrůza,“ vzpomínal Antonín po letech.

Začal nový rok – 1957 a Antonín ví, že pokud chce být opravdovým spisovatelem, musí z Poděbrad pryč. „Jediná škola, která v letácích a publikacích slibovala, že vyučuje mladé spisovatele, byla FAMU. Láska k filmu byla až na druhém místě,“ sdělil Antonín o 33 let později. Ještě před nástupem na fakultu se Antonín oženil s Milenou Štěrbovou.

Studium na FAMU pro něj bylo to pravé ořechové. „Působením školy se touha psát rychle proměnila v touhu dělat filmy. Z touhy se stala časem vášeň,“ říká Antonín ve vzpomínce na doby studia. Po jeho ukončení se rychle vžil do nové role – dramaturga Filmového studia Barrandov.

Na počátku 60. let začaly vznikat proudy „s kritickým duchem a touhou říkat pravdu“, jinými slovy bylo této době přezdíváno „nová vlna“. Do filmového světa se prvně zapsal námětem a scénářem k třídílnému filmu Místo v houfu režisérů Gajara, Brynycha a Kršky. Film dostal v letech 1964 a 1965 ocenění v Benátkách, Cannes, Oberhausenu a dnešním Zlíně.

Ve svých třiceti letech Antonín režíroval svůj autorský film Bloudění. První velkou hereckou příležitost v něm získal Jaromír Hanzlík (tehdy ještě student) a slavná dvorní herečka Táňa Fischerová. V roce 1965 zpracoval scénář k příběhu o lidech kolem cirkusu Lidé z Maringotek, který vznikl na motivy slavného románu Cirkus Humberto. Téhož roku se Antonín pustil i do svého nejúspěšnějšího filmu: Hotel pro cizince, který byl na filmových plátnech promítán v roce 1967. Film s sebou strhl vlnu nadšení, ale také kritiky. Na to si už ale Antonín vzhledem k jeho předešlým podobným zkušenostem nejspíš zvykl.

Následující léta jeho práce dostávala červenou. Několik jeho filmů bylo zakázáno. Situace pak vyvrcholila vyhazovem z Barrandova. V roce 1969 se tak Antonín ocitl bez zaměstnání. Štěstí však našel v konkurenčním Filmovém studiu Gottwaldov. To se zprvu tvářilo jako dobrá volba, ale i zde nastaly problémy. „Čtyři roky jsem se živil psaním pod cizími jmény. Avšak žádný z těchto scénářů, kupodivu, se nerealizoval. Nevím, možná je to domýšlivost, ale asi to tak bude – šídlo v pytli neutajíš,“ vyznal se Antonín v roce 1990.

O několik let později podala Antonínovi pomocnou ruku Milena Honzíková, která ho přivedla do Laterny magiky. V roce 1981 tu napsal svou nejlepší divadelní hru s názvem Noční zkouška. V roce 1990 se Antonín vrátil zpět na Barrandov, kde se stal vedoucím jedné tvůrčí skupiny. Obnovit svou slávu ale nedokázal. I když zde natočil další dva známé filmy: Skřivánčí ticho a Byli jsme to my?, setkával se s další vlnou kritiky a už na to nejspíš neměl sílu. Definitivně tak s filmem skončil.

Umění se však Antonín věnoval dál. Ve své chaloupce v Dolních Hbitech dokončil v roce 1993 volné převyprávění románu Zpověď dítěte svého věku od Alfreda De Musseta. V roce 1996 uvedlo Národní divadlo jeho tragikomedii Podivní ptáci. I zde se ale setkal s kritikou.

Nejpolitičtější režisér „nové vlny“ se rozloučil se všemi kritiky světa 4. října 2001 v příbramské nemocnici. Za svůj život byl mnohokrát nepochopen a kritizován. Byl však vytrvalý, stál si za svou pravdou a nevzdával se. Svým postojem, touhou, nezlomností a nadějí tak může být Antonín Máša příkladem nám všem.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz/autor čerpal informace z knihy Dvanáct osudů čtyř staletí

autor: Jana Fedorová, Tomáš Pečenka