„Trochu pomaleji, já už nemohu…“ Antonína Dvořáka překvapil už v mládí svou cílevědomostí a energií Josef Theurer

15. listopadu 2020 (13:19)

foto: pribram.cz

Nejen hudební umělec, ale také rektor příbramské Báňské univerzity. Theurer za svůj život vzdělal mnoho lidí po celé České republice.

Prof. Dr. Josef Theurer přijel do Příbrami v polovině roku 1895. Docent fyziky a matematiky započal svou novou životní etapu na příbramské Vysoké škole báňské. Vedle toho zvládal i jiné aktivity. Byl nadšeným podporovatelem příbramského divadla. Svou pozornost přikládal i hudebnímu odvětví. Byl klavírním virtuózem, muzikologem, dirigentem a vlivným propagátorem české hudby. Josef znal spoustu vlivných lidí. Mezi jeho přátele patřil i Alois Jirásek nebo Antonín Dvořák.

Počátkem jeho životní poutě byla Litomyšl. Ve škole byl pilným studentem a začal se učit hře na klavír. Jeho talent mu dokonce zajistil přestup na litomyšlské piaristické gymnázium o rok dříve. V roce 1874 tam rozšířil učitelský sbor Alois Jirásek. Zde jsou prvotní kořeny Josefova a Aloisova přátelství protkané společnou zálibou – historií. Josef však nezanevřel ani na hudbu. Během studia na gymnáziu byl členem velkého smyčcového orchestru.

V roce 1880 dokončil maturitu a nastoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde si vybral studium matematiky a fyziky. Stal se členem Umělecké besedy, kde se stýkalo mnoho vynikajících hudebníků, mezi které patřil i Antonín Dvořák. Na sál jednou zavolal: „Pánové, nesu něco nového, právě jsem dopsal „Slovanské tance“. Kdo to se mnou chce hrát?“ Mladý Josef sebral kuráž a ozval se: „Kdybyste dovolil, já bych to zkusil.“ Načež mu Antonín odpověděl: „Vy? Tak mladý! Nu, pojďte, ale je to rychlé.“ Hudba se rozezněla a Josef nasadil opravdu svižné tempo. Po chvíli se k němu Dvořák naklonil se slovy: „Trochu pomaleji, já už nemohu…“

Během studia, i po něm, se věnoval práci asistenta. Přednášel na gymnáziích v Jindřichově Hradci, Pelhřimově a v Praze. Plat ale k zajištění existence nestačil. Po několika letech se začal věnovat skutečné akademické práci. V roce 1895 se habilitoval na příbramské Vysoké škole báňské, na nově zřízené katedře vyšší matematiky a fyziky.

O čtyři roky později, v roce 1899, se v Josefově životě udály dvě zásadní změny. V srpnu se oženil s Emilií Beranovou, u které nalézal podporu, pomoc a porozumění pro jeho práci. Druhým důležitým mezníkem byl 24. listopad, kdy byl jmenován mimořádným profesorem Báňské akademie.

Po profesním žebříčku stoupal stále výš. Akademii budoval celým svým srdcem, od osnov, přednášek, po budování laboratoří, zajišťování pomůcek, až po tvorbu skript. Po letech bojů byl Báňské akademii, v roce 1903, konečně přiznán statut plnoprávné vysoké školy. Josef se stal jejím prvním rektorem a po právu tak na svém krku nosil zlatý rektorský řetěz s přívěsnou medailí, kde byl vyobrazen císař František Josef I.

Značnou část energie Josef věnoval právě univerzitě. Nicméně nezanevřel ani na hudbu, ta byla jeho životní nutností. Začal s pořádáním hudebních večírků. Oblibu zaznamenaly také jeho hudební přednášky o české i cizí hudbě v prostorách Měšťanské besedy (dnešní budova na rohu Lázeňské ulice a Václavského náměstí). Příbram se tehdy dostala i do týdeníku Čas: „Praha by mohla jít do Příbramě do učení!“, a do hudebního časopisu Dalibor sdělil Mojmír Urbánek: „Zajel jsem si ke koncertu tak zajímavému, kterého v Praze sotva bych se dočkal.“

Většinu hudebních ukázek obstarával Josef u klavíru sám nebo v komorním obsazení. Chtěl tak, aby lidé hudbě porozuměli a byli do ní zcela vtaženi, jako Josef sám. V roce 1898 mu byla dokonce nabídnuta funkce sbormistra, kterou s vehemencí sobě vlastní přijal, avšak s jednou podmínkou: „úkolem zpěváckých spolků není obecenstvo bavit, nýbrž je hudebně vzdělávat“. Josef pořádal jeden koncert za druhým. Od Edvarda Griega, přes Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha až po Musorgského. Vrcholem pak bylo uvedení večera písní přítele Josefa Bohuslava Foerstra.

Do svého milovaného domu v Dlouhé ulici, vyzdobeného litomyšlským nábytkem, se vracel mnohdy velmi unaven. Své tempo ale nezvolnil. I když se v období 1. světové války společenský život přibrzdil, Josef pracoval dál. Ke konci války se soustředil na propagaci hudby v příbramské Lidové hudební škole. V květnu roku 1918 se v Praze pořádaly oslavy padesátého výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu. I zde Příbram sehrála svou roli, když uspořádala slavnostní akademii.

V roce 1924, v 62 letech, se Josef zúčastnil u příležitosti stého Smetanova výročí přednáškového maratonu. V první polovině roku udělal více než 30 přednášek v Příbrami, Praze, Plzni, Písku, Táboře a Českých Budějovicích. O čtyři roky později uspořádal cyklus přednášek o Foerstrovi.

Až do samého konce svého pozemského, i když někdy snad až nadpozemského života, byl Josef plný energie a touhy dělat svět hezčím. Jeho odchod byl rychlý. Před létem v roce 1928 odjel na léčení do Teplé u Mariánských lázní, v létě pak byl zpět v Příbrami. Chodil na procházky a mírně pracoval. 6. září už ale do práce ani do okolní krajiny nešel. „Můj muž mi říkával: „Jen kvůli práci a vědě, jen kvůli kráse v umění, hudbě a přírodě – chtěl bych být živ hodně – hodně dlouho.“ Snad proto, že byl jeho život tak krásný, nesměl být dlouhý.“ sdělila jeho milovaná žena Emilie.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz

autor: Jana Fedorová