Tomáš Zápotočný: Manažerování není pro mě, platný jsem nejvíc na hřišti

Po ukončení hráčské kariéry jsi se systematicky začal připravovat na trenérskou dráhu a několik posledních let dodělával trenérské licence. Čím Tě studium nejvíce obohatilo?

Dozvěděl jsem se spoustu nových informací, co se týče trenéřiny, jak připravovat tým, jak hráče. Můžu říct z vlastní zkušenosti, že hráč a trenér je úplně něco jiného. Jsem hrozně rád, že jsem si prošel všechny licence, protože mi otevřely oči, jak se chovat k přípravkám, k mládeži, k dorostu a na závěr k dospělým.

Vše má určitou posloupnost. Dříve hráči dostávali za něco licenci A, pak šli rovnou na nejvyšší profi licenci, a to bylo špatně. Nastávající trenér se tak nedozví, co se v podstatě děje s dětmi v každé fázi jejich dospívání.

Trenéřina je hlavně o psychologii než o samotném fotbalu. Na kurz přišla vyškolená psycholožka, která nám předávala cenné informace formou otevřeného dialogu. Ptali jsme se na to, co nás zajímá, a to je podle mě to nejdůležitější. Žádné obecné bláboly či prezentace, ale vždy rozebírání konkrétní situace.

Je hrozně důležité pochopit to, co se děje před pubertou a po ní. Existuje tzv. zlatý věk učení, kdy do nějakých 15 let můžeš děti po koordinační a vývojové stránce hrozně naučit. Když tohle trenér neví, tak může toho hráče jednoduše zničit. Každý rok ve vývoji mládeže je strašně znát. Jinak budeš přistupovat k šestnáctiletému než k devatenáctiletému, člověk si prostě musí najít svoji cestu.

Základem ovšem zůstává, že ty jako trenér, musíš tu práci mít rád a dělat jí s vášní. Lidi to z tebe musí cítit. Pokud to necítí, tak je to špatně, každý tě prokoukne a pak to nefunguje. Trenér musí mít čistou hlavu. V případě vlastních pochybností a nejistoty nikdy nedosáhneš u hráčů optimálního výkonu.

Přijímací zkoušky na nejvyšší profi licenci jsou velmi náročné. Skládají se z písemné, ústní a praktické části. Obsahují mimo jiné i otázky z biomedicíny, sportovní edukologie, didaktické technologie, testu speciálních dovedností aj. Co Ti dělalo největší problémy a co Tě naopak nejvíce bavilo?

Zejména ty odborné předměty okolo psychologie, anatomie, co se člověk musí naučit, mi daly zabrat. Silný jsem byl naopak ve fotbalových věcech, v tom, co člověk sám zažil na hřišti. Během kurzu jsem se psychicky vrátil do doby, kdy jsem úplně neměl rád školu, a zkoušení tě dostane pod stres. Připadal jsem si, jako když jsem dělal výuční list a bylo to nepříjemné. Člověku na tom zkrátka záleží a já rozhodně nepatřím mezi „salámisty“.

S přípravou na přijímačky mi pomáhal Tonda Barák st., který nám společně s Mírou Slepičkou hrozně pomohl. K tomu jsem měl různé testy, které jsem projížděl, intenzivně jsem se připravoval a nic nepodcenil.

Kolik zájemců se hlásilo ke studiu profi licence a kolik jich nakonec bylo přijato?

Přišlo 106 uchazečů a vzali 22, takže docela masakr.

Jaké téma jsi si zvolil pro svou závěrečnou práci?

Ještě nemám téma zvolené. Mám ale vytipované 2-3 okruhy, jako rychlý protiútok, zakládání rozehry od brankáře nebo pressing vs. repressing, ze kterých budu vybírat.

Jako hráč jsi měl vždy nejvyšší ambice a předpokládám, že podobně smýšlíš i jako trenér. Určitě by ses tak do budoucna nebránil nějakému zahraničnímu angažmá. Jak si na tom s cizími jazyky? Myslíš, že bys byl schopný vést zahraniční tým?

Přiznám se, že na jazyky jsem bohužel lajdák. Když jsem dělal manažera u reprezentace U21, tak jsem dva roky pravidelně chodil na hodiny, což mi dost dalo. Jako většina lidí celkem rozumím, ale špatně mluvím. Nejlepší na naučení cizího jazyka je, když tě hodí na 2-3 měsíce do vody v dané zemi a uč se. Já jsem to zažil v Itálii, když jsem přestoupil do Udinese. Z klubu nám dali hned ze startu učitele a učili jsme se 1x týdně italštinu. Já pak během půl roku mluvil.

Pokud by ale nějaká taková situace nastala, tak bych se byl schopný někam zavřít a od rána do večera bych se jazyk učil. Ale teď na to nemám zkrátka morálku. Nicméně s klukama v kabině se občas hecujeme a snažíme se mezi sebou mluvit anglicky. Máme v týmu černocha, Emmanuela Antwiho, se kterým komunikuju anglicky. Já jeho učím češtinu, on mě angličtinu.

Během studií si nezahálel ani po praktické stránce a trénoval si mládežnické výběry FK Příbram, společně s B týmem dospělých. Jak Tě bavila práce s mládeží? Potvrdil se Ti obecný názor veřejnosti, že současná mládež není ochotna na sobě tak tvrdě pracovat?

Práce s mládeží mě velmi bavila, protože mě to hrozně nabíjelo. Děti jsou vděčnější, spontánnější, naslouchají. Oproti dospělému fotbalu, kde seš víc pod tlakem zaměřený na výsledek, je to u mládeže více o tom, co je naučíš. Dle mého je trénování dětí a mládeže nezbytným základem pro budoucího úspěšného trenéra.

Co se týče ochoty mladých pracovat, souhlasím jednoznačně, že se doba změnila. Žijeme si nad poměry, děti mají od nás všechno, spoustu různých možností, sociální sítě. Vidím, že kolikrát mladý sportovec z té sportovní cesty radši uhne a jde dělat to, co míň bolí. Děti dost často nahlížejí na sport pouze jako na jakýsi povinný kroužek po škole, ale nemají v sobě pevnou vůli. Jsou ovlivňováni různými influencery, youtubery a vidí touto cestou jednodušší cestu k penězům.

Je v konkurenci ostatních sportů a jiných zájmů vůbec snadné přilákat každý rok k fotbalu dostatečný počet nových zájemců?

Strašně se to rozmělnilo. Jsme sportovní národ s poměrně širokým záběrem. K tomu se nabalují nové sporty typu florbal, které ubírají část dětí tradičním sportům. Když jsem působil v Turecku, dominoval tam prakticky jen fotbal a basketbal, možná trochu volejbal.

U nás v FK Příbram se pořádají pro děti různé předškolní turnaje. Není to ale jenom o fotbale. Jsou zde i různé prolézačky, slalomové dráhy, skákací hrad apod. U každého stanoviště jsou jak naši trenéři mládeže, tak i hráči z žáků, dorostu. Děti při tom pozorujeme a koukáme, jak jsou pohybově nadané. Tyto akce nejsou zaměřené jen na kluky, ale i na holky. FIFA i UEFA dívčí fotbal aktuálně velmi podporuje a není výjimkou, že v jednotlivých mládežnických týmech jsou do určitého věku i holky. Dělají se i nábory do přípravek, chodí se i různě po školách, kde se rozdávají letáčky. I přes klesající trend posledních let se nám tak celkem úspěšně daří nabírat nové děti.

2 roky jsi působil i u reprezentační jednadvacítky v pozici manažera týmu. V čem spočívala Tvoje práce?

Staral jsem se o vytváření vhodného zázemí pro hráče, ve smyslu ubytování, stravování, zahraničních výjezdů, materiálního vybavení apod. Trenér se stará vyloženě pouze o trénování, manažer o vše ostatní. Nebyl jsem na to sám, měl jsem k ruce tým lidí. Řešili jsme např. i stanovování finančních prémií za postup na EURO. Součástí mé práce bylo i sestavení a obhájení dvouletého rozpočtu týmu, do kterého jsme se pak museli vejít. Byla to zajímavá práce a zkušenost, za kterou jsem byl velmi rád. Pomohlo mi to uvědomit si, jestli chci do budoucna dělat manažerskou práci nebo trenéřinu. Pochopil jsem, že mé místo je zkrátka na hřišti jako trenér.

Na vaše společné působení s Karlem Krejčím u reprezentace U21 se nahlíží trochu rozporuplně. Nejprve se vám úspěšně podařilo projít náročnou kvalifikační skupinou na EURO. Velké rozpaky však vyvolala závěrečná nominace, ve které bylo opomenuto několik kvalitních hráčů. Tým se nedokázal vůbec prosadit proti silným výběrům z Itálie a Španělska. Chápu, že Tvá úloha spočívala v něčem jiném, přesto jak si Ty sám hodnotil závěrečný šampionát z pohledu českého týmu a co bys zpětně, být trenérem, udělal jinak?

Nominaci na šampionát jsme probírali jak s trenérem, tak s celým realizačním týmem. Za konečnou nominaci je pak ale přeci jen zodpovědný trenér. Ten se zkrátka rozhodl dát důvěru klukům, kteří pod ním hráli už v týmech U19, U20 a vykopali si postup v kvalifikaci. Za mě naše účast na šampionátu nebyl propadák. Vím, že se po euru zvedla velká vlna kritiky, ale podle mě nebyla korektní. Je potřeba být realista. Do skupiny jsme dostali dva super týmy ze Španělska a Itálie. Zápasy jsem sledoval z tribuny a neměli jsme proti nim šanci. Uznávám ale, že celkový herní dojem nebyl dobrý. Kluci byli svázaní nervozitou a neprodali rozhodně vše, co umí. Nicméně platí, že být tehdy na místě trenéra, neudělal bych v zásadě nic jinak.