TEST Reportáž: Svezení v závodním speciálu s Filipem Kohnem

Nabídka přišla nečekaně: „Zítra kluci (Honza Černý a Filip Kohn) testují Fiestu na jednom uzavřeném úseku v lesích za Podmokly a bude prostor se svézt“, nabízí jakoby mimochodem Petr Kohn, tatínek Filipa a vášnivý milovník rychlých kol. Program na páteční odpoledne mám, ale tahle nabídka se prostě neodmítá. „Ano, počítej se mnou“, potvrzoval jsem záhy Petrovi.

Už samotný příjezd civilním vozidlem po kroutivé asfaltce nevelkých rozměrů podmokelskými lesy na místo setkání sliboval zajímavé zážitky. Na místě už čekal servisní kamion automechaniků z LMP Racing, vedle kterého stál na speciálním stojanu Ford Fiesta Rally3. Jedná se o vstupní třídu čtyřkolek s turbomotorem 1,5 Ecoboost o výkonu 235 koňských sil, s maximálním kroutícím momentem 430 Nm. Auto váží přibližně 1.250 kg.

Nejprve se vozidlo nastavovalo pro dalšího příbramáka Jana Černého z Jantar týmu. Honza je špičkový jezdec, který aktuálně bojuje o titul Mistra světa v kategorii FIA WRC3. Díky jeho letitým zkušenostem dokáže jezdit s Fiestou na samotné hraně. V říjnu se chystá na Katalánskou rally do Španělska, kde jsou potřeba tvrdé tlumiče a tvrdší směs slicků – závodních pneumatik. Poté, co se motor zahřeje, zařazuje pomocí sekvenční převodovky první stupeň a rozjíždí se vstříc prvnímu testovacímu kolu. Motor zaburácí, následuje několik rychlých smyček pro zahřátí pneumatik a mizí v lese. Celý úsek má jen 1,5 km. Zanedlouho se proto vrací zpět a po efektivním otočení vozidla „na pětníku“ mizí zase na další kolo. Mezitím se na obou koncích tratě dorozumívají pomocí vysílačky dva pomocníci, kteří neustále informují jezdce o tom, jestli je trať volná nebo jestli je třeba počkat, než projede některý z místních obyvatel.

Rychlost (přes 170 km/hod), kterou se po rovince na vás závodní speciál řítí je dechberoucí a na chvíli zapochybujete, jestli přeci jen stojíte dost daleko kdyby cokoliv. Auto je prošpikované množstvím různých elektronických zařízení, která v každém okamžiku poskytují týmu obrovské množství dat o jízdě. Tým si tak může mezi jednotlivými jízdami vyhodnotit zajeté parametry a ihned poznatky zapracovat do další jízdy.

V tom už se jezdci prohazují a na řadu přichází mladík Filip Kohn. Ten oproti Černému potřebuje na české tratě měkčí tlumiče a jinou směs slicků, které umožní Filipovi větší kontrolu nad vozidlem. Ještě je potřeba dotankovat palivo. Mimochodem závodní auta používají 102 oktanový benzín, jehož cena je 160 Kč/litr. Jedna závodní pneumatika stojí 8.000 Kč a vydrží jen několik málo desítek závodních kilometrů.

Kohn si nejprve zajede jedno kolo po boku Černého jako mitfára (spolujezdec), aby mu zkušenější kolega předal zjištěné informace o trati a jednotlivých úsecích. Pak už usedá za volant sám Filip a místo spolujezdce obsazuje tréninkový parťák, Jan Nováček. Poté, co si zajedou dvě ostrá kola, ukazuje Filip konečně na mě. Nasazuji si nejprve nehořlavou kuklu, přes ní závodní helmu a jen tak mimochodem pociťuji, jak se mi u toho zvedá tepová frekvence.

Se svými více než 190 centimetry se soukám skrze bezpečnostní klec do úzké závodní sedačky Sparco s mohutným bočním vedením. Mechanik mi pomáhá upnout na tělo pětibodový bezpečnostní pás. V první chvíli ani nemohu pořádně dýchat, a tak se vyčítavě ptám, jestli je nutné, aby ho tak hodně utahoval. Hodí na mě lehce opovržlivý pohled a procedí mezi zuby: „ano, to brzy pochopíš sám“.

A co bylo dál? Dál už to mám upřímně trochu rozmazané. Po úvodní rovince přichází první levotočivá šikana a já marně čekám, kdy přijde brzda. V obrovské rychlosti míjíme o decimetry blízké stromy a patníky a zatáčku prolétneme na hraně adheze. Je to neskutečný fofr, ale není čas myslet na to, co by, kdyby. Vzápětí přichází úzké „esíčko“, ve kterém si jezdec krátí trajektorii vnitřkem asfaltky. Ani se nenadechnu a je tu další prudká zatáčka. Filip klidným hlasem řekne: „nelekni se, teď to trochu zašlápnu.“ Přichází prudká brzda a já rychle pochopím, proč mechanik tak hodně utahoval ty bezpečnostní pásy. Následují další rychlé smyčky a já se jen modlím, aby se auto udrželo na vozovce. Když se vracíme k servisnímu místu, trochu si říkám, jestli vlastně chci jet ještě jedno kolo. V tom mi Filip lakonicky sděluje, že teď už to vezmeme trochu ostřeji a já jen lehce přivírám oči a dávám se na modlení.

Uff, jsme v cíli. Kombinace rychle se střídajících zatáček, neustálé akcelerace a prudkého brzdění s všudypřítomným pachem benzinu a výfukových zplodin si vybírá svou daň. Je mi trochu blivno a připadám si jako po velkém nočním tahu. Zároveň se však nemůžu ubránit bláznivému úsměvu od ucha k uchu. Petr, tatínek Filipa, se na mě spiklenecky usmívá a ptá se: „tak co, už si to trochu rozdýchal?“ Ví, o čem mluví, protože to v podstatě rozdýchávám ještě po zbytek dne. Potvrdilo se známé rčení, že zážitek nemusí být vždy pozitivní, ale silný. Nezapomeňte kouknout na přiložené video se záznamem jízdy, ať si uděláte lepší představu, jaký je to kalup. Já zas budu sledovat rally sport z uctivé vzdálenosti pokorného diváka.