Tereza Bartošová: Příbram umí být ponurá a děsivá

S detektivkou Vodník, která čtenáře zavede na Dominikální Paseky na Příbramsku, debutovala Tereza Bartošová vloni. Letos v březnu pokřtila v příbramské knihovně v pořadí třetí detektivku Dceřina kletba, další – tentokrát dystopický – román by se měl na trhu objevit ještě na jaře. Rodačka z Příbrami ovšem není spisovatelka na plný úvazek, pracuje jako lékařka a věnuje se také dalšímu studiu. „Tvorba mi umožňuje ponořit se do jiného světa, pustit myšlenky z otěží, nechat se příjemně překvapovat, jaké koniny páni vyšetřovatelé a ostatní postavičky vymysleli,“ říká v rozhovoru.

Právě vychází vaše třetí kniha, Dceřina kletba, další chystáte. To je po roce od uvedení debutu Vodník docela rychlé tempo. Prožíváte tvůrčí přetlak?
Kdepak, píšu, když to na mě přijde. Když mě přepadne ta správná myšlenka. Po redakčních úpravách Dceřiny kletby jsem si musela dát od psaní na chvilku pauzu, takovou menší zimní hibernaci, abych se k němu teď vrátila se svěděním prstů, s potřebou psát. Aby se mi z tvorby nevytratila radost.

Děj vašich detektivek se často odehrává v Příbrami a okolí, kde žijete a důvěrně je znáte. Je právě znalost místa tím, proč sem své příběhy zasazujete, nebo vás domovina inspiruje temnými myšlenkami?
Znalost míst, kam své hrdiny posílám páchat dobro nebo zločiny, mi samozřejmě pomáhá vytvářet autentičnost příběhu. Ale jinak ano, Příbram umí být ponurá, děsivá, chcete-li. Na druhou stranu, si dovedu zločin představit i na sluncem zalité louce, takže se mnou je to v tomto ohledu těžké.

Povoláním jste lékařka, nyní se intenzivně zabýváte psaním. Prolínají se tyto dvě profesní polohy?
Mám to spíš obráceně, intenzivně se věnuji studiu a práci a psaní je pro mě koníček, odpočinek. Tvorba mi umožňuje ponořit se do jiného světa, pustit myšlenky z otěží, nechat se příjemně překvapovat, jaké koniny páni vyšetřovatelé a ostatní postavičky vymysleli.

Koncem března má vyjít váš román Když andělé dřímají, jehož hrdinkou je praktická lékařka. Prozradíte indicie příběhu?
Když andělé dřímají bude pro čtenáře trochu překvapením. Odskočila jsem si od detektivek k dystopickému románu. Přiznám se, že jsem ho psala v době, kdy republiku svírala covidová opatření a nebylo mi dvakrát do smíchu, což se v příběhu odráží. Vmačkala jsem do slov svou nejistotu, strach z křehkosti naší společnosti, lidského života, štěstí. Ale nebojte, slovo covid se v knize nevyskytuje ani jednou a samozřejmě se jedná o čistou fikci. Naštěstí.

Podle recenzí čtenářů na internetu to vypadá, že jste se trefila do srdcí milovníků českých detektivek. Jaké autory tohoto žánru, nejen z Česka, máte v oblibě?
V poslední době čtu z detektivkářů hlavně české autory, nejen ze zvědavosti, nakolik se lišíme v uchopení příběhů, ale spíš kvůli tomu, že je mi bližší psychologie českého člověka. Zabodovala u mě Petra Klabouchová, která se nebojí popisovat věci tak, jak jsou a jak o nich lidé opravdu mluví, a zároveň její knížky přesahují do dějin, o kterých se pro změnu nediskutuje vůbec. A pak Jiří Březina a František Šmehlík.