Tahy větví připomínají kaligrafickou kresbu, říká fotografka Tereza Kabůrková

Do 27. listopadu se návštěvníci Galerie Františka Drtikola Příbram potkají s pohledem fotografky Terezy Kabůrkové, který věnuje „všedním“ koutům, okolní krajině a obloze. Vedle menších barevných zátiší zabírají velkou část dvou galerijních pater černobílé velkoformátové snímky. Vystavovanými díly provedla sama autorka zájemce již v říjnu, v závěru prohlídky se představila jako lektorka čchi-kungu při společném cvičení. Tereze Kabůrkové jsou totiž blízké východní duchovní směry, jež reflektuje i ve své práci. „Svět čtu skrze pět prvků, dělím ho na smyslový a mimosmyslový, hmotný a nehmotný, vidím život ve všem,“ říká umělkyně v následujícím rozhovoru, který s ní vedl ředitel galerie a kurátor Jan Freiberg.

Fotíš často krajinu, ale konkrétně tě zajímají nebe a oblaka. Proč?
Začala jsem v ateliéru v Nuslích, kde jsem měla výhled střešními okny. A také to souvisí s mým dětským pokojem, ze kterého jsem se dívala na velké otevřené nebe. Na mracích mě fascinují přechody mezi šedými valéry. Baví mě podstata mraků – jejich prostupnost, napětí mezi hmotnou a nehmotnou substancí. Vzduch a voda. A neustále se měnící obraz. Nekonečno. Prostor.

Z krajiny se dále soustředíš třeba na stromy.
Po vizuální stránce mě přitahují tahy větví, které mi připomínají kaligrafickou kresbu. Považuji focení stromů za sbírání tvarů, jsou to studie. Tvary korun. Tak jak je fotím, je na obraze vždy země – strom – nebe. V čchi-kungu je základní cvičení strom – nabíráte čchi z nebe (koruny stromů) a ze země (kořeny). Ale toto je zpětná interpretace. Moje obrazy představují, co vidím já. Nevznikají na základě nějakého myšlenkového konstruktu.

Jak se šířeji projevuje čchi-kung, případně texty z východního myšlení ve tvých fotografiích?
Seznamování s východní filosofií, uměním a cvičením čím dál více formovalo mé vnímání a projevilo se i v mé práci. Svět tedy čtu skrze pět prvků, dělím ho na smyslový a mimosmyslový, hmotný a nehmotný, vidím život ve všem. Neustálou změnu. Často pociťuji prázdnotu, sjednocení. A snažím se fungovat v meditaci.

Některé z tvých fotografií jsou opravdu velké. Co tě vede k velkým zvětšeninám?
Zajímá mě samotný materiál fotopapíru a také možnost ponořit se do velkého obrazu a jeho detailů. Celá má tvorba je o prohlížení a to také očekávám od svých fotografií – možnost si je znovu a znovu prohlížet.

Fotografie různě adjustuješ – zajímavými podkladovými papíry nebo je dáváš do starých rámů.
Rámy i podklad stvoří nový kontext. Zajímá mě vytvořit artefakt a starým rámem si ho ještě přisvojím. Jsou hezké, nejsou uniformní. Také mě baví moje „ušmudlané“ fotky konfrontovat se zdobností starých rámů.

Některé tvé velké fotografie připomínají ornament tapety, opakuje se na nich několikrát stejná fotografie.
Vždy jsem měla ráda papírové tapety a dekor. A tohle byl způsob, jak si něco takového můžu sama vyrobit. Také je tu opět princip prohlížet si ten samý obraz znovu a znovu.

Jaký je vliv Pavla Baňky, tvého profesora z vysoké školy a člověka, který tě uvedl do tajů fotografických printů na světové úrovni?
Stále pracuji v jeho ateliéru na Opatově. Určitě přístup k velkým formátům – naprosto přirozený, svobodný, otevřenost vůči formálním řešením, ochota improvizovat. Když něco nelze udělat nějak, zkusí se to jinak. Myslím, že tohle vše pochází z jeho ateliéru, že se to tam vznáší ve vzduchu. A také láska k fotografii.