Svatopluk Smutný vstoupil do chirurgické síně slávy

I když by si už mohl užívat zaslouženého důchodu, stále ho potkáváte v bílém plášti či operačním úboru, sám operuje nebo předává zkušenosti mladším kolegům. Řeč je o Svatoplukovi Smutném, lékaři, který si připsal nesmazatelné zásluhy v rozvoji endokrinochirurgie v České republice. Před několika týdny byl za celoživotní přínos tomuto oboru jmenován čestným členem chirurgické společnosti. Během společného rozhovoru jsme si povídali o jeho profesním životě i cestě do příbramské nemocnice.

Získal jste ocenění od české chirurgické společnosti. O co přesně se jedná?

Dostal jsem ocenění: Čestné členství v České chirurgické společnosti (ČLS JEP) s vysvětlením, že je to za celoživotní přínos pro endokrinochirurgii. To je obor, kterému se celému u nás nikdo nevěnoval. Já jsem to všechno ale nezačal, začal jsem operovat štítné žlázy, což jsou nejčastější operace v této skupině, pod vedením profesorů Nahodila a Dvořáka. Oni měli své poradny a já v Motole zformoval přímo endokrinochirurgickou poradnu ve spolupráci s místními endokrinology. Profesor Nahodil operoval v Motole okolo 100 až 120 operací štítné žlázy za rok, profesor Dvořák to vytáhl na 250 za rok, ale mezitím jsme se přestěhovali do nové budovy s více operačními sály a mně se podařilo to číslo navýšit na 400 za rok. V roce 2003 jsme udělali 835 operací štítné žlázy na jednom pracovišti.

To jsou obdivuhodná čísla. Jak jste se ale dostal z Prahy do Příbrami?

Tuto operativu začal ředitel FN Motol omezovat a nyní tam je kolem 400 operací ročně. Můj tehdejší kolega MUDr. Holobrada odešel sem do Příbrami a stal se ředitelem a já tam zůstal relativně sám. Zhruba za rok jsme se potkali a on mi nabídl pokračovat i v Příbrami, kde byl na operačních sálech prostor. Letos to bude již 12 let. S pojišťovnou je zde domluva udělat asi 150 operací za rok. V tom jsou i operace příštítných tělísek. Udělali jsme jich někdy i více, někdy méně. Teď s covidem to je problém, ale 150 je takový průměr.

Vidím, že si rád vedete statistiky.

Ano a snažím se, aby si je moji kolegové také vedli. Jde o to, abychom věděli, kolik jsme provedli operací, kolik z toho bylo nádorů, kolik z toho nezhoubných. Je dobré také vědět, kolik pacientů mělo poruchy hlasu či metabolismu vápníku. Cílem je tato čísla zlepšovat, a to nejde, pokud je neznáte.

Máte i statistiku, kolik jste Vy osobně provedl operací?

Dohromady jsme udělali 10 tisíc operací, já svojí vlastní rukou něco přes 4 tisíce, což je v tuto chvíli nejvíce v Evropě. U dalších jsem asistoval.

Snažíte se tyto zkušenosti nějak zužitkovat?

Od roku 1995 pravidelně každý rok přednáším pro endokrinology, aby i ti, kteří ty problémy diagnostikují, věděli, jak operace děláme, aby se nemuseli bát komplikací. Dávám jim zpětnou vazbu, co bychom potřebovali my od nich v rámci diagnostiky. Dále pořádám semináře pro chirurgy a endokrinology, kteří si mohou během přestávek vše vyříkat a probrat.

Co Vás přivedlo právě ke štítné žláze?

Po vojně jsem nastoupil v Motole na chirurgii, kde byl už pět let profesor Nahodil, který z Vinohrad, kde bylo tradičně sídlo operací štítné žlázy, přenesl tyto operace do Motola. Já jsem mu tedy od začátku visel na hákách a viděl stovky štítných žláz. Pak jsem se k tomu sám postavil. Sám profesor Nahodil mě vysílal, abych dělal v knihovně rešerše a začal se na tu dráhu připravovat. Po příchodu profesora Dvořáka jsem se dostal do pracovní skupiny štítné žlázy. Po jeho odchodu jsem měl už tolik naoperováno, že jsem tu skupinu vedl a mohl jsem začít obor rozšiřovat.

Jste zpětně rád za svoje zaměření?

Ano, dělá mi to pořád radost. Tu jsem měl například na konferenci ve Frankfurtu, kde přímo přede mnou přednášel kolega o tom, že odoperoval 10 karcinomů a pacienti přežili 10 let, což je ve srovnání se střevy a plícemi velmi dobré číslo. Ale já jsem věděl, že už tehdy máme přežití 40 let. A když jsem jim ty výsledky promítal, tak to v sále jenom zašumělo, a to vám udělá radost. Ale samozřejmě za tím stojí mnoho práce (nejen mé) a úsilí.

Je to ocenění, které jste získal, pro Vás zatím i tím nejcennějším? Jak moc si ho vážíte?

Každý by si jistě vážil ocenění své práce, zvláště, máte-li ji rád. Já ji mám moc rád, ocenění si velmi vážím, ale nesrovnávám, ovšem (jsem jenom člověk) občas se jím pochlubím.

Co Vás vůbec baví, když se zrovna nezabýváte štítnou žlázou?

Já jsem kdysi plaval a hrál vodní pólo. Ale s tím už jsem skončil a jednou určitě skončím i s chirurgií, protože nechci umřít na operačním sále se skalpelem v ruce. Chirurgii mám ale velmi rád, jinak bych ji už ani v důchodu nedělal. Také rád lyžuji, miluji čtení a v létě chodíme s rodinou po horách.

Vy jste říkal, že jste byl u 10 tisíc operací. Jak se za tu dobu operativa proměnila?

Hlavně se za tu dobu zlepšila anestezie. V době, kdy jsem začínal, tak někde se ještě dělaly operace v lokální anestezii, a to bylo šílené. Technické vybavení je také úplně jiné, všechno přináší méně komplikací, především v oblasti krvácení. Víc lidí od nás tak odchází s úsměvem.

Existuje nějaká prevence proti onemocnění štítné žlázy?

Vyhýbat se stresu – rada nad zlato. Nějaká dědičnost roli hraje, protože ženy mají problémy častěji. Jen nevíme, co to způsobuje. Víme, že je třeba tělu dodávat jód, který se tak přidává do základních potravin. Často tak máme více jódu než jiné národy, třeba přímořské, u kterých bychom to spíše očekávali. Česká republika si v počtu a léčbě karcinomů ( i zánětů) štítné žlázy stojí velmi dobře.