Svatá Hora se pyšní nejstarším stojícím mariánským sloupem v Čechách.

Na jeho podstavci byl nápis „Panně rodičce bez poskvrny počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař“. Ferdinand III. Habsburský sice začal vládnout až roku 1637, ale na jeho hlavu se tak trochu omylem snesl hněv pociťovaný vůči jeho otci Ferdinandovi II., za jehož panování se konala staroměstská exekuce po porážce stavovského povstání na Bílé hoře. Tento nápis a dobovou propagandu lze považovat za hlavní důvody, proč sloup stojící na Staroměstském náměstí padl 3. listopadu 1918 za oběť celkem pochopitelnému revolučnímu nadšení po skončení zničující světové války a vyhlášení vytoužené Československé republiky.
Autorem tohoto raně barokního díla byl sochař Jan Jiří Bendl, současník malíře Karla Škréty, který stejně jako on často pracoval také na výzdobě jezuitských podniků. V roce 1654 maloval Karel Škréta na Svaté Hoře podle sošky Panny Marie vítací korouhev, která byla nejspíš umístěna poblíž vchodu do původní svatohorské kaple. Rok po něm sem připutoval Jan Jiří Bendl, „proslulý sochař z Prahy“, aby si prohlédl, jak to na Svaté Hoře vypadá, a vytvořil kamennou plastickou repliku svatohorské sošky na přiměřeně vysoký sloup, který měl být umístěn před hlavní bránu plánovaného nového kostela.
Předlohou obou uměleckých artefaktů byl nejspíš dnes pozapomenutý obrázek svatohorské mariánské sošky s gotickými korunkami, pořízený v Praze roku 1652. Z této rytiny vycházel nejen Škréta a Bendl, ale posloužil i mnoha dalším umělcům.
Peníze na postavení sloupu věnoval Jaroslav Jáchym hrabě Koc z Dobrše se svou manželkou Kateřinou Eleonorou rozenou z Klenové. I Kocova rodina pocházející z tradičně katolických jihozápadních Čech byla nejprve postižena pobělohorskými represemi, protože se někteří její členové postavili na stranu českých stavů. Ani v bouřlivých dobách, kdy byla katolická víra v menšině, se svého náboženství nevzdala, a tak jí byl trest odpuštěn. V souladu s dobovou praxí se pak přimkla k jezuitskému řádu a podporovala ho v jeho stavební i vzdělávací činnosti.
Jaroslav Jáchym Koc (zemřel v roce 1655 nebo 1656)daroval krátce před smrtí několik tisíc zlatých jezuitům v Klatovech a jeho ostatky oblečené dle jeho přání do skromného oděvu mnicha - kapucína dosud odpočívají ve zpřístupněných katakombách klatovského jezuitského kostela. V těchto katakombách byly pohřbeny i Jaroslavovy a Kateřininy děti - osmnáctiměsíční Anna Maria a téměř čtyřletý Diviš Oto.
Vdova Kateřina Eleonora se znovu vdala za Kryštofa Rudolfa Karla ze Svárova. V dubnu 1660 zemřel i jejídevítiletý syn z předchozího manželství Karel Koc z Dobrše, a tak by se nám mohlo zdát, že zbožný odkaz vlastně nesplnil svůj účel. Lidé však tehdy přemýšleli jinak a i všudypřítomnou smrt dětí brali jako přirozenou součást svého života.
Svatohorský mariánský sloup z odkazu Kocových byl 31. října 1661 postaven a je na něm stejný nápis jako na prvním vyobrazení města se Svatohorskou madonou z knihy Jiřího Konstance: SVB TVVM PRAESIDIVM, doplněný na sloupu o CONFVGI16MVS61 – Pod tvou ochranu se utíkáme, 1661. Byl na něj umístěn i alienční erb obou manželů a znak jezuitského řádu. V roce 1899 byl sloup stojící nedaleko starých krámků opraven.

Když se 28. října 1918 rozšířila v Příbrami zpráva o vyhlášení Československé republiky, večer se sešel na radnici národní výbor a do rukou jeho předsedy Hynka Kličky museli všichni veřejní činitelé složit slib věrnosti. Pozdě večer procházel městem průvod, který hledal na budovách císařské orly, strhával je a házel do rybníka. Nad vchodem do svatohorské rezidence byl takový orel vytesán do kamene, a tak tam příbramský děkan v deset hodin večer přispěchal a vzbudil rektora, aby dal orla raději hned odstranit.
Dne 31. října 1918 přišlo v revolučním nadšení na Svatou Horu několik mladých mužů a jménem zdejšího národního výboru žádali, aby byly odstraněny německé nápisy pod obrazy na ambitech. Svatohorský rektor se obrátil na konzervátorský úřad v Praze a ten nařídil, že tam nápisy mají zůstat.
Dne 2. listopadu v 9 hodin večer přišla jménem národního výboru dvoučlenná komise prohlédnout kostelní poklad a sklepení. Prohlídka trvala do půl dvanácté v noci. Redemptoristé komisařům slíbili, že z kláštera nebude nic odneseno.
Druhý den se měla komise vrátit, ale nepřišla. Svatá Horabyla místo toho obsazena vojenskou stráží a řeholníkům bylo zakázáno vycházet. Kdo do kláštera vešel, byl při odchodu prohledán. Vojenské hlídky byly přítomny i při bohoslužbách v kostele. Vrchní vojenské velitelství i pražský Národní výbor vydaly 5. listopadu na žádost svatohorského rektora písemné prohlášení, že rozkaz k vojenskému obsazení Svaté Hory dán nebyl a že se tedy ruší. Ještě 7. listopadu v 10 hodin večer jedna hlídka na Svaté Hoře střílela a žádala o vstup do kláštera, k jiným výtržnostem zde naštěstí nedošlo.
V roce 1928 byl mariánský sloup znovu opraven. Dne 30. ledna 1934 rozhodla stavební komise pro úpravu svatohorského náměstí o architektonické změně prostoru před Pražskou bránou. Sloup byl při té příležitosti přesunut z původního místa poněkud jižněji, na osu portálu. V roce 1971 byl restaurován a obnoven znovu v roce 2015. Místo prosté krásy, která po staletí vítá svatohorské poutníky a u které se procesí se Svatou Horou loučí, se dnes původně skromná soška opět blyští zlatem.
Svatohorský mariánský sloup postavený stejně jako ten pražský v letech počínající obnovy Českého království po třicetileté válce snad nikomu nevadí a například při svatohorských šalmajích se stává samozřejmou součástí těchto lidových slavností, když jeho podstavec slouží jako sedátko malým dětem i unaveným dospělým. Vypadá to, že Svatá Hora a s ní i Příbram se bude i nadále pyšnit nejstarším stojícím mariánským sloupem v Čechách.