Svatá Hora na prahu změn: Příběh víry, vytrvalosti a nových začátků

V srpnu 1647 byla malá kaple na Svaté Hoře předána do správy jezuitům, kteří z tohoto místa vybudovali jedno z nejznámějších poutních míst Čech. Všichni otcové Tovaryšstva Ježíšova působící v dvojjazyčných Čechách se museli naučit česky. Zabývali se kromě teologie filozofií, matematikou, astronomií, fyzikou, polním hospodářstvím, pivovarnictvím a dalšími obory, vyučovali na gymnáziích a univerzitách. Ostatní jim záviděli jejich schopnosti a vliv, proto si na ně mnozí katoličtí polemikové stěžovali. Ve střední Evropě se protivníci jezuitů soustředili na vídeňském dvoře Habsburků. Dne 21. července 1773 papež Kliment XIV. Tovaryšstvo Ježíšovo pod různými záminkami zrušil. V habsburské monarchii skončilo reskriptem Marie Terezie ze 17. září 1773, proti němuž nebylo odvolání. Panovnice se nechala přesvědčit, že zrušení řádu je třeba pro jednotu víry a že do prázdné státní pokladny zabavením jeho majetku přibude spousta peněz. Členové řádu byli částečně penzionováni a jen ti loajální k úřadům mohli nadále působit jako učitelé nebo v duchovní správě.

Na Svaté Hoře tehdy pracovalo kromě pomocného personálu sedm jezuitských kněží a dva bratři laici. Dne 11. října 1773 byla Svatá Hora z příkazu pražského arcibiskupství svěřena příbramskému děkanovi Josefu Vilému Antonínu Ungarovi rytíři z Raabu. Jezuité se museli ze Svaté Hory vystěhovat a ubytovat se ve městě. Směli na Svatou Horu pouze docházet a vypomáhat tam v duchovní službě. Děkan Ungar svatohorskou agendu nezvládal, a tak arcibiskup po měsíci ustanovil svatohorským představeným – proboštem – člena řádu kajetánů Jáchyma hraběte Čejku z Olbramovic. Ten Svatou Horu spravoval se čtyřmi kooperátory a obětoval pro její potřeby a záchranu část svého osobního majetku. Snažili se i jeho nástupci, ale byly to těžké časy.

Od července 1847 zastával úřad probošta Petr Jeřábek (1783–1859), který byl zároveň příbramským vikářem. Již ke konci jeho života administroval Svatou Horu bývalý svatohorský kaplan, hlubošský farář Jan Kohout. Tehdejší pražský arcibiskup Bedřich kardinál Schwarzenberg viděl, že světští duchovní spravují Svatou Horu jen s velkými obtížemi. Chtěl ji tedy opět předat do správy některému řádu. Logicky ji nejprve nabídl obnovenému Tovaryšstvu Ježíšovu, které se už v roce 1853 vrátilo do svého dřívějšího působiště v severočeském Bohosudově, návrat na Svatou Horu ale především pro nedostatek kněží odmítlo. Proto se arcibiskup rozhodl pro Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele. Redemptoristé se na českém území usadili roku 1853 s posláním působit jako lidoví misionáři tam, kde není jen bída hmotná, ale i duchovní (což Příbramsko bylo a v určitém smyslu stále je), a zároveň pečovat o poutní místa (což je Svatá Hora u Příbrami také).

Podle časopisu Svatá Hora z roku 1930 byli do Příbrami 5. prosince 1860 nejprve posláni dva redemptoristé jako výpomocní kněží. Na úpatí Svaté Hory poklekli a prosili Matku boží o požehnání. Přišli na opuštěný úhor – kostel pustl, ctitelé Panny Marie Svatohorské stárli a vymírali. Nezbytný souhlas k předání Svaté Hory redemptoristům vydal císař František Josef I. 12. dubna 1861. Ministerstvo kultu a vyučování ve Vídni za týden rozhodlo, že jmění svatohorského kostela a dosavadního proboštství musí být zachováno neporušené a nesmí přejít do vlastnictví Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, která byla ustanovena na Svaté Hoře správcem. Jmění mělo kostelu coby nezbytné pro jeho provoz zůstat, kdyby někdy redemptoristé Svatou Horu opustili. Byla jim předána na přelomu září a října 1861. Kromě rektora tu tehdy působilo pět dalších kněží a tři bratři z této kongregace.

Ze Svaté Hory se stalo poutní místo oblíbené hlavně lidovými vrstvami. Redemptoristé byli už tehdy vystaveni útokům liberálního tisku a dalších antiklerikálních subjektů, v jubilejním roce 1882, kdy se slavilo 150. výročí Korunovace, dostal svatohorský rektor mnoho výhružných a potupných dopisů. Nenechali se odradit ani zastrašit, v roce 1885 přistavěli klášterní křídlo ke stávající jezuitské rezidenci.

Další vlna odporu vůči nim se vzedmula při vzniku Československé republiky na podzim 1918. Když porevoluční nadšení opadlo, svatohorští redemptoristé prostřednictvím Matice svatohorské vyzvali český národ, aby pomohl při celkové obnově svatohorského areálu. Téměř třicetileté úspěšné veledílo se podařilo dokončit v minutě dvanácté: v únoru 1948 nastal komunistický převrat. V dubnu 1950 byli redemptoristé v rámci nezákonné Akce K ze Svaté Hory odvezeni do internace příslušníky komunistické Státní bezpečnosti. Následná perzekuce duchovních a církví vůbec byla strašná a ponižující, pomluvy šířené představiteli socialistického státu splnily svůj účel a ovlivnily postoj většinové společnosti podobně jako například zinscenovaný politický proces s nevinnou Miladou Horákovou.

Redemptoristé se na Svatou Horu vrátili v roce 1968, ale už od roku 1971 na nátlak nadřízených úřadů postupně museli Svatou Horu opustit. Duchovní správa Svaté Hory byla vrácena Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele k 1. březnu 1990, a od té doby tu dělá, co může. Zase to není jen zaměstnání, ale mnohdy vysilující a nikdy nekončící služba lidem. Zdejší redemptoristé opět pochopili, v jakém světě aktuálně žijeme a jak je třeba k lidem přistupovat, aby na Svatou Horu chodili rádi všichni. Kolik tak výjimečných kostelů, jako je Svatá Hora, je v současnosti otevřeno každý den od rána do večera a zdarma? A v kolika z nich se konají každý den několikeré bohoslužby, k nimž se díky audiovizuálnímu přenosu může připojit kdokoliv na světě s přístupem k internetu? Možná i proto mají redemptoristé ze Svaté Hory odejít. Takový její provoz je totiž nákladný a ona nemá například rozsáhlé lesy nebo jiný majetek, které by ho trvale zvládly financovat, jak se část veřejnosti zmanipulovaná restituční mediální masáží posledních let mylně domnívá.

Katolická církev nejen u nás se nyní ocitla na rozcestí a zatím tápe, kterou cestou se vydat. Ano, počet návštěvníků bohoslužeb a kostelů v současnosti klesá stejně jako porodnost, duchovních je málo, chrámy jsou zavírány, opuštěné fary prodávány. I likvidace pracně vybudovaného a fungujícího zázemí Svaté Hory v dějinách proběhla už několikrát a vždy byla vyvolána krizovou hospodářskou nebo společenskou situací. Naposledy byla Svatá Hora hozena úřady přes palubu v roce 1978 po požáru, kdy chyběly miliony na její rekonstrukci. Byla normalizace, stát byl jejím nepřítelem, lidé se do kostelů báli chodit, byť jen jako do architektonických a historických památek, aby je tam třeba nějaký udavač nezahlédl. Našli se ale rozumní, obětaví a dostatečně vlivní lidé včetně tehdejšího administrátora pražského arcibiskupství Františka Tomáška, kteří flintu do žita nehodili a přesvědčili o svém prozíravém postoji ty ostatní. Nyní se historie zase opakuje.