Svatá Hora byla v době komunismu pod dohledem Státní bezpečnosti

17. listopadu 2022 (07:17)

foto: Svatá Hora/PR

Tajná policie pořizovala snímky či filmové záběry účastníků bohoslužeb, kteří poté byli na pracovišti či jinak „kontaktováni“ a postiženi.

Příbramsko je sice tradiční hornický kraj, ale muzeum připomínající zdejší důlní činnost určitě není to jediné, čím se může pochlubit. Mezi jeho nejpozoruhodnější památky patří barokní klášterní komplex Svatá Hora.

Přesný rok, kdy se na 586 metrů vysokém vrcholu objevila první stavba, není známý. Pověst, která se k němu váže, je přinejmenším romantická – první kapli zde prý nechal postavit již ve třináctém století jistý rytíř z rodu Malovců a dal ji zasvětit Panně Marii jako dík za to, že vyslyšela jeho prosby a uchránila jej na cestách před loupežníky. Nakolik je tato historka pravdivá, se neví, jako pravděpodobnější se jeví verze českého historika Bohuslava Balbína. První kaple zde byla podle něj vystavěna až později, začátkem šestnáctého století.

Dramatickým obdobím si Svatá Hora prošla po nástupu komunismu
Od roku 1861 spravoval Svatou Horu řád redemptoristů. V roce 1950, v noci ze 13. na 14. dubna, byli redemptoristé během dvou hodin vyhnáni ze Svaté Hory a internováni v centralizačním táboře Králíky. Ale již v roce 1949 byl například zatčen rektor Svaté Hory P. Josef Hynek. Někteří z redemptoristů byli v 50. letech odsouzeni. Běžné tresty byly i na 10 nebo 15 let. Prošli také různými zaměstnáními, protože tehdejší komunistická moc jim nedovolila pastoračně působit a museli své povolání vykonávat pouze tajně. Byli mezi nimi redemptoristé P. Jan Zemánek (v roce 2007 vyznamenán medailí Za zásluhy o stát), otec Dominik Metoděj Trčka a další. Dominik Metoděj Trčka byl během pobytu ve vězení v Leopoldově o Vánocích v roce 1958 v mrazu a zimě poslán do korekce jen za to, že si zazpíval koledu. Na následky podchlazení a nemoci v roce 1959 zemřel. Za svoji víru a mučednickou smrt byl ve Vatikánu v roce 2001 papežem Janem Pavlem II. blahořečen.

V letech 1950–1960 byl administrátorem Svaté Hory premonstrát P. Prokop Pittermann. V této době zde působili dva redemptoristé P. František Panuška a P. Josef Fail.

Od roku 1960 do roku 1973 vedl duchovní správu Svaté Hory P. Karel Olšar. Všichni na něj vzpomínají jako na výborného kněze. Byl to právě on, který v letech 1968–1973 umožnil, aby v době relativního uvolnění poměrů působili na Svaté Hoře redemptoristé. Tehdy zde jako kaplani působili P. František Líkař, P. Emanuel Houska a P. Břetislav Vaněk. Jako varhaník zde působil P. Karel Bříza, jako kostelníci Br. Dominik Fiala a Br. Jan Přimda. Od roku 1971 však museli redemptoristé toto místo na nátlak úřadů postupně opouštět. Jako poslední zde zůstal Br. Dominik Fiala, a to do roku 1980.

Nejvýznamnější slavnost na Svaté Hoře Korunovaci, která se slaví 3. neděli po svatodušních svátcích, bedlivě sledovali příslušníci StB (tajná policie). Pořizovali snímky či filmové záběry účastníků bohoslužeb, kteří poté byli na pracovišti či jinak „kontaktováni“ a postiženi. Protože nebylo možné církevní slavnosti zcela zakázat, konaly se ve městě ve stejném termínu akce pořádané komunistickými organizacemi, například Letní slavnosti jako protiváha svatohorské Korunovaci. Stranické orgány vydávaly interní zákazy pro vjezd autobusů z celého Československa, které by vezly poutníky na Svatou Horu. Často se tedy stávalo, že věřící oficiálně jeli na příbramské Letní slavnosti, ale nakonec šli na Korunovaci. Pokud někteří z obyvatel Příbrami poskytli nocleh poutníkům, byli postihováni vysokou pokutou. V tomto období bylo také z politického a společenského hlediska nebezpečné mít na Svaté Hoře svatbu nebo dát pokřtít své děti. Přes pokračující perzekuce po roce 1968 platila Svatá Hora jako oáza pro věřící z tehdejšího Československa. Známé byly promluvy kardinála Františka Tomáška během Korunovace, kdy přijížděly na Svatou Horu tisíce poutníků a vyjadřovaly tak nesouhlas s tehdejším režimem.

Roku 1973 byl administrátorem ustanoven představitel prorežimního kněžského hnutí Pacem in Terris P. Zdeněk Adler, který byl později promován doktorem teologie honoris causa a jmenován nesídelním kanovníkem na Vyšehradě. Protože byl komplikovanou osobností, kaplani pod jeho vedením velmi trpěli a několik jich ztratilo státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

Jeden z nejtemnějších dnů svých dějin prožila Svatá Hora 27. 4. 1978. Celá severní polovina areálu vyhořela. Příčina požáru je dodnes nejasná, hovoří se o úmyslném zapálení. Hasiči a dobrovolní pomocníci byli šikanováni Státní bezpečností a záchranné práce byly zdržovány a komplikovány.

I přes tyto skutečnosti a jiné snahy režimu zůstala Svatá Hora během komunismu stále poutním místem a byla navštěvována jak skupinami poutníků z Československa i ze zahraničí, především z Německa (Bavorsko), Francie, Švédska, tak i jednotlivci z Afriky, Ameriky, Japonska a dalších zemí.

Navzdory železné oponě uspořádalo například Bavorské národní muzeum v Mnichově v roce 1984 výstavu „Pouť nezná hranic“, kde byly vystavovány upomínkové předměty ze Svaté Hory, korouhve a další předměty. V roce 1983 připutovalo na Svatou Horu na slavnost Korunovace pět poutníků z Bodemaisu a Zwieslu, a to pěšky. V batohu přinesli také sošku Panny Marie Svatohorské, kterou vyřezal řezbář v Bavorsku. Sošku požehnal během Korunovace kardinál Tomášek a pozdravil také tuto skupinu poutníků z Bavorského lesa. Ještě dnes můžeme v mnoha bavorských kaplích a selských staveních spatřit sošku Panny Marie Svatohorské a v Čechách naopak obrazy pasovské madony.

Redemptoristé se vrátili a opět se ujali správy Svaté Hory 24. března 1990. Prvním rektorem se stal P. Josef Břicháček.

zdroj: pribram.cz/Svatá Hora

autor: Tomáš Pečenka