Staniční sestra JIP: Sáhli jsme si na dno. Děkuji všem, kteří se k nemoci chovali s respektem

Kromě strachu o životy a zdraví pacientů měla Eva Mastná, která je staniční sestrou JIP interních oborů, další náročné úkoly. Pro oddělení obstarávala ochranné pomůcky a veškeré materiální vybavení. Za běhu muselo být celé oddělení přeorganizováno tak, aby se kromě běžných pacientů dokázali postarat právě i o ty, kteří bojovali s koronavirem. Podle vlastních slov si celý kolektiv sáhl na dno svých sil. O pocity, které v ní po epidemii koronaviru zůstaly, se podělila v následujícím rozhovoru.

Co se Vám jako první vybaví, když někdo řekne koronavirus?
Úzkost a strach o zdraví neočkovaných lidí, obavy, aby byl dostatek přístrojů, aby byl dostatečný průtok kyslíku, strach, aby nenastala další vlna. Stále se mi vrací obrázek pacientů závislých na kyslíkové podpoře, kterým sebemenší pohyb způsobil potíže s dýcháním.

Jednalo se pro Vás o nejnáročnější rok v kariéře?
Během pandemie, kdy jsme si všichni sáhli až na dno svých sil, bych řekla, že asi ano. Období během pandemie bylo specifické svou délkou trvání a nikdo nevěděl kdy a jak to skončí…. Ale s odstupem času se mi vybavují i jiné náročné a stresující situace, které jsem během své praxe v akutní medicíně zažila. Takže si myslím, že ačkoliv to období bylo velmi náročné, neznámé a nové, tak my tím, že jsme vybaveni schopností se rychle přizpůsobit měnícím se podmínkám a situacím, jsme tuto novou situaci zvládli velmi dobře. A jsem za to na své kolegyně a kolegy velmi pyšná.

Co bylo na této práci nejhorší?
Z mého pohledu staniční sestry zabezpečit jednotku po materiální stránce, zajistit vhodné podmínky pro práci v exponovaném prostředí koronavirové infekce. Vše jsme doslova za běhu přeorganizovali, přestěhovali, přizpůsobili tak, abychom minimalizovali přenos infekce na personál a jiné pacienty. Přitom jsme museli dodržet kvalitu poskytované péče. Naštěstí nám všichni vycházeli vstříc a provoz oddělení byl zajištěn díky bezvadné spolupráci s ostatními odděleními a provozy, s bezpečnostním technikem, se zaměstnanci ve skladech, v prádelně, úklidovém sektoru i stravovacím provozu.

Na oddělení interní JIP smrt rozhodně není neznámé slovo, přesto byl asi její četností personál zaskočen. Jak jste to všichni zvládali?
I přestože jsme na našem oddělení zvyklí čelit smrti tváří v tvář, a víme, že je přirozenou součástí života, tak na tak velké množství zesnulých na následky spojené s koronavirovou nákazou nebyl v tu chvíli nikdo připraven. V mnoha případech již bylo zjevné, že šance na přežití pacienta s diagnostikovanou pneumonií jsou minimální, přesto jsme viděli jejich vůli žít. Pacienty jsme doprovázeli až do posledního dechu. Lékaři nasadili takovou léčbu, aby pacienti netrpěli bolestí ani pocitem dušnosti. Někdy měly příběhy pacientů šťastný konec, ale jindy bohužel opačný. V těchto chvílích jsme prožívali hroznou beznaděj a bezmoc. I když pacienti dostávali nejdostupnější možnou léčbu a péči, přesto někteří svůj boj prohráli.

To, co v každém z nás zůstává a hřeje nás u srdce, je vědomí, že jsme udělali vše proto, aby měl každý pacient tu nejlepší možnou péči. Poskytovali jsme nemocným i psychickou podporu a byli často i spojenci mezi nimi a rodinou, vyřizovali jsme za ně vzkazy jejich nejbližším a několikrát jsme k lůžku povolali kněze. S tímto náročným obdobím jsme se vypořádávali společným sdělováním a vzájemnou kolegiální podporou. Nicméně jisté je, že toto období nebylo snadné a mnohé z nás určitým způsobem poznamenalo.

Jak se lišila práce sestry v péči o covidové pacienty oproti těm běžným?
Lišila se především v používání osobních ochranných pracovních pomůcek (OOPP) a v ošetřovatelské péči, která byla velmi náročná fyzicky – v oblecích bylo horko, přes respirátor či masku se hůře dýchalo, štít či brýle se mlžily. Ošetřovatelská péče byla náročná hlavně díky tomu, že většina pacientů byla připojena na některou ventilační podporu, byli neklidní z pocitu nedostatku vzduchu, museli ležet téměř nehnutě na lůžku, neboť sebemenší pohyb u nich znamenal pokles saturace krve kyslíkem. Byli odkázáni na péči personálu ve všech činnostech. Mnohdy nepoznali, kdo u nich v overalu stojí, zda sestra, lékař či sanitář. Komunikace díky respirátorům či maskám byla obtížnější. A takto bych mohla pokračovat. Myslím, že je to obtížně pochopitelné (uvěřitelné) pro ty, co nemají přímou osobní zkušenost se zmíněnými situacemi.

Zaznamenala jste ve svém okolí někoho, kdo po této zkušenosti odešel ze zdravotnictví?
Neznám nikoho, kdo by ze zdravotnictví odešel kvůli koronaviru, ani kdo by o tom uvažoval.

Jak se Vám a Vašemu okolí dařilo čerpat psychické a fyzické síly na další boj?
Bude se to možná zdát zvláštní, ale mé sestřičky si odpočinuly při péči o „běžně“ stonající pacienty, tedy ty bez koronavirové infekce. Pracovaly na „covidové směny“. Střídaly se zpočátku po měsíci, pak po týdnech a nakonec i po dnech. Bylo třeba, aby si odpočinuly od oblékání OOPP a od pocitu marnosti péče. Zejména u dlouhodobých hospitalizací jsme si na pacienty zvykli a těžko se smiřovali s faktem, že jim již nemůžeme pomoci. Velmi jsme ocenili pomoc Armády ČR. Konkrétně u nás pomáhali dva vojáci a s jejich prací jsme byli velice spokojení. Pomohli nám svou fyzickou silou, pacienty bavili povídáním a personál odreagovali vyprávěním příhod z jiné oblasti. Jistě nám chyběl i sociální kontakt mimo práci. Sílu jsme čerpali v rodinách, při sportu, u knih, u domácích mazlíčků, každý po svém. Věřím, že tím, že jsme se navzájem podporovali, jsme vydrželi a zvládli jsme to. Velký dík patří i všem lidem venku, firmám, spolkům, školám, všem, kteří nám posílali svá přání a nezištnou pomoc. I taková podpora přispěla k lepší náladě na pracovišti.

Nyní už je situace mnohem lepší, zdá se, že je koronavirová epidemie za námi. Jak moc se Vám ulevilo?
Velmi (s úsměvem). Nyní doufáme, že bude dostatečná proočkovanost populace a nebudeme muset čelit další vlně.

Myslíte si, že ještě někdy uvidíte Vaši práci stejně jako dřív, nebo ve Vás covid zanechal nesmazatelné stopy?
Stopy jistě zanechal, uvědomila jsem si, jak je člověk v určitých situacích malý a bezmocný, také si člověk více uvědomí pomíjivost života. Svou práci vidím pořád stejně a mám ji stále ráda. Z tohoto období si odnáším to, že je třeba vážit si maličkostí, je třeba pečovat o své zdraví, a více než kdy jindy považuji za důležité zodpovědné jednání. Samozřejmě přetrvávají i obavy z další vlny či vln, a v neposlední řadě i možnost vzniku jiných infekcí, které mohou narušit chod moderního světa a společnosti.

Blíží se léto a doba zasloužené dovolené. Jak Vy osobně budete čerpat novou sílu pro svoji práci?
Těším se, že si v klidu přečtu knížku a myšlenky mi nebudou ubíhat do práce. Odpočinu si při práci na zahradě a kolem rodinného domu. Velmi se těším, že budu mít více času na vnoučata.

Je něco, co byste chtěla vzkázat lidem, kterým covid jakýmkoliv způsobem během uplynulého roku zasáhl do života?
Především soucítím se všemi pozůstalými zesnulých na onemocnění covid-19
a jeho komplikace. Pacientům, kteří přečkali závažný průběh onemocnění a kteří si nesou často následky tohoto onemocnění, přeji mnoho sil a vůle do dalších let. Chtěla bych poděkovat všem zodpovědným lidem, kteří se chovají k této nemoci s respektem a dodržují doporučená opatření. Vidinu na lepší časy vidím především v očkování, to doporučuji všem lidem, kteří nemají kontraindikace. Jak jsem již zmínila, je důležité radovat se z každého dne, vážit si maličkostí, být se svými blízkými a chovat se k sobě s láskou a úctou.