Sověti chtěli dohnat Ameriku, vrátka jim otevřela československá vláda

Ukončení druhé světové války porážkou Japonska v Tichomoří dvěma atomovými bombami svrženými na Hirošimu a Nagasaki dalo světu jasnou zprávu, že USA jsou největší mocenskou sílou své doby. Sovětský svaz nemohl jinak reagovat než úsilím o zvrácení tohoto stavu. Jedním z kroků byla maximální snaha o vojenské dostižení a předběhnutí Spojených států a nadále pokračovat ve své „mírové“ politice.

K tomu bylo zapotřebí velké množství štěpného materiálu, které bylo využíváno při atomovém zbrojení. Sovětský svaz v té době však neměl na svém území otevřená žádná ložiska uranu, a tak začal upínat svůj zrak na území osvobozená Rudou armádou od německého nacismu. Jednou takovou zemí bylo právě Československo a rovněž krušnohorská oblast sousedního východního Německa, které bylo navíc součástí sovětské okupační zóny po 2. světové válce.

Už v říjnu roku 1945 si představitel SSSR, náměstek ministra zahraničního obchodu Ivan Bakulin, sedl ke stolu s předsedou československé vlády Zdeňkem Fierlingerem. Hlavním tématem jejich jednání byla strategická surovina číslo jedna – uran. Fierlinger totiž patrně v minulosti Sovětskému svazu přislíbil 38 tun radioaktivního materiálu, který se nalézal v Příbrami. 13. března 1946 pak sovětské orgány převzaly 18 tun bez jakékoli dokumentace o konkrétní ceně. Je možné, že Sovětský svaz bral tento dar jako reparaci, neboť české hornictví za války podléhalo německé okupační správě. Mnohem pravděpodobnější je však fakt, že Československo tehdy takové množství uranu pro svůj vlastní průmysl nepotřebovalo.

Na sklonku tohoto roku vznikla mezivládní dohoda mezi Československem a SSSR. 23. listopadu 1945 podepsal ministr zahraničního obchodu Československa Hubert Ripka, mimochodem významný představitel poúnorového protikomunistického exilového proudu, se vzpomínaným Ivanem Bakulinem tuto dohodu o vyhledávání, těžbě a dodávkách radioaktivních surovin výhradně do SSSR. Schváleným dokumentem byla předurčena kvalita vzájemných vztahů mezi Československem a Sovětským svazem v tomto průmyslovém odvětví i do budoucna.

Krátce po 2. světové válce přestala pro Československo existovat možnost volně disponovat částí svého surovinového bohatství. Není žádným tajemstvím, že dohodu inicioval Sovětský svaz. Těžba byla totiž především v jeho zájmu. Ekonomickou nevýhodnost či výhodnost dohody, jejíž obsah byl mnoho let předmětem utajení vůči naší republice snad v dohledné době posoudí nestranní odborníci a celkově objasní tuto, i z politického hlediska, choulostivou záležitost. Faktem zůstává, že se dohoda v mnohých směrech vymykala běžným zvyklostem uplatňovaným v zahraničním obchodě. Československo se mimo jiné zavázalo rozšířit těžbu a dodávat tehdy zcela neznámé množství radioaktivních rud z Jáchymovska a případně i z dalších lokalit, avšak v té době ještě neupřesněných. Například, jak se záhy ukázalo, z Příbramska, a to pouze do SSSR. V předvečer studené války byla dohoda především vojensko-politickým aktem.