Smrt Jana Opletala vyvolala další protesty proti německé okupaci

V říjnu 1939 německá okupační správa počítala s tím, že se v den výročí vzniku Československa bude v Praze něco dít, rozsah akcí ale překonal očekávání. Během nepovolených demonstrací vyšlo před 85 lety, 28. října 1939, jen v Praze do ulic na 100.000 lidí, další akce se konaly i jiných městech. Zatímco čeští policisté proti demonstrantům v Praze příliš nezasahovali, tvrdé zákroky přišly od německých vojáků a strážců pořádku. Jejich výstřely smrtelně zranily pekařského dělníka Václava Sedláčka a studenta medicíny Jana Opletala.

Projevy odporu a manifestace národní jednoty se konaly již od obsazení Československa nacistickými vojsky. Prvním výrazným protiněmeckým vystoupením byla pouť na Říp v dubnu 1939, které se zúčastnilo asi 60.000 lidí, v květnu následovaly akce v katedrále svatého Víta, u hrobu Františka Palackého nebo při převozu těla básníka Karla Hynka Máchy na Vyšehrad. Poslední zářijový den, kdy se připomínalo první výročí přijetí Mnichovské dohody československou vládou, se také konal poměrně úspěšný bojkot pražské hromadné dopravy a protektorátního tisku. Odbojové organizace také už od začátku října vydávaly letáky, ve kterých vyzývaly k demonstracím k 28. říjnu.

V Praze se demonstrace soustředily hlavně do okolí Václavského náměstí, někde se i stávkovalo a na klopách účastníků protestu byly vidět trikolory. Rozsah demonstrace překvapil nacistické pohlaváry v Praze i Berlíně a režim se nakonec rozhodl rázně zakročit. Nejhorší situace nastala v Žitné ulici, kde Němci začali do demonstrantů střílet. Studenta medicíny a místopředsedu studentské samosprávy Hlávkovy koleje Jana Opletala zasáhla německá kulka do břicha a téměř na stejném místě byl zasažen do srdce pekařský dělník Václav Sedláček. Několik dalších lidí bylo postřeleno. Sedláček zemřel ještě během převozu do nemocnice. Opletal byl operován na Karlově náměstí, ale 11. listopadu podlehl zánětu pobřišnice.

Pohřeb třiadvacetiletého studenta se 15. listopadu stal další demonstrací proti okupační moci, nakonec ale vyústil v další vlnu teroru a zatýkání. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 se uskutečnil zásah, namířený hlavně proti českým vysokým školám a inteligenci vůbec. Gestapo s dalšími německými policejními jednotkami tehdy obsadilo vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatklo více než 2000 studentů. Prvním terčem se stala Hlávkova kolej.

Zatčené studenty odváželi do věznice na Pankráci a do kasáren v Ruzyni, kde Němci zastřelili devět funkcionářů studentských spolků. Byly to první popravy podle směrnice o tzv. zvláštním zacházení (smrt bez soudního řízení), jež se později stala běžnou součástí okupačního teroru. Část studentů – méně než dvacetiletí a cizinci - byla nakonec propuštěna, ale téměř 1300 jich skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Ti, co přežili, byli od prosince 1939 propouštěni, poslední se dostali domů až v březnu 1943.

Z Hitlerova rozkazu byly 17. listopadu navíc uzavřeny všechny české vysoké školy. Podle historiků byl nejvíce "aktivní" v plánování represí proti vysokým školám státní tajemník úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank. České univerzity se otevřely až po skončení druhé světové války.

Jako projev obecného uznání československým studentům je 17. listopad od roku 1941 slaven jako Mezinárodní den studentstva. Oslavy jeho 50. výročí na podzim 1989 byly jedním z impulzů konce komunistického režimu v Československu. Jana Opletala pak v roce 1996 prezident Václav Havel vyznamenal in memoriam Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Sedláčkův pohřeb se konal v utajení 4. listopadu 1939 na hřbitově v Braníku, přesto se ho zúčastnilo mnoho lidí a rakev nesli čtyři sokolové. Noviny dostaly zákaz o pohřbu informovat. Sedláčkově oběti se nedostalo publicity ani po válce a na rozdíl od Opletala byl za komunistického režimu takřka zapomenut. Podle některých historiků mohl být příčinou česko-německý původ jeho rodiny, která pocházela z poněmčené kolonie českých horníků z Recklinghausenu u Dortmundu.