Sajdkárista Lukáš Černý: Občas se ve vozíku svezu, ale nesmí řídit blázen

„Když někam přijedu a řeknu, že jsem z Příbrami, tak to nikomu nic neřekne. Když ale zmíním Ouběnice, každý hned ví,“ říká sajdkárista Lukáš Černý. Ouběnice se v šedesátých letech staly mekkou tohoto sportu. Tehdejší motokrosař František Hejnal zde založil motoklub a během pár let udělal místní trati Na Kocábě jméno i za hranicemi. Odjelo se tu osm podniků mistrovství světa sajdkár. Na závody tenkrát chodilo i čtyřicet tisíc diváků.

Na začátku 90. let však s pořádáním závodů v Ouběnicích zamávaly politicko-ekonomické změny. Veškerá činnost ustala a areál začal chátrat. Oprášila ho až skupina nadšených motorkářů ze Svatého Pole a okolí, která ho v roce 2006 kompletně zrekultivovala a přizpůsobila trať na pořádání závodů v trialu. Sajdy se sem však již nevrátily.

Tříkolové stroje ale v regionu zůstaly. A nepráší se na ně v garážích. Lukáš Černý tu spolu s dalšími sajdkáristy založil svůj vlastní tým JJD JAWA Racing team, se kterým úspěšně reprezentuje náš region nejen v Česku, ale i v zahraničí.

Od kdy jezdíš sajdkárkros?
Od svých čtrnácti let. Skoro všechny pátky jsem ve škole chyběl kvůli odjezdům na závody. Pamatuji si, že jsme měli dvouhodinovku matematiky, a tak jsem dost zameškal. Učitelé s tím tenkrát měli problém, ale rodiče mě naštěstí podporovali. K tomu sportu mě vlastně dovedl můj táta, který také jezdil.

Je těžké k sobě najít parťáka?
Najít podobně zblázněné lidi, kteří s vámi budou trávit většinu víkendů, budou špinaví, omlácení od ostatních motorek a pak ještě třeba ani nedojedou do cíle, těch je málo. V Čechách není bohužel moc na výběr, tak letos zkusím jet s Němcem. Když chce člověk jet na vyšší úrovni, nemůže na motorku vlézt kdokoliv. Musí to být někdo, kdo už má znalosti.

Vztah těch dvou je možná složitější, než vztah muže se ženou (smích). Trávíte spolu spoustu času, a to nejen na motorce, ale i mimo ni. Proto je důležité, aby si ti dva sedli nejen po sportovní stránce, ale i po té kamarádské.

Ty řídíš. Zkusil jsi někdy závody ve vozíku?
Občas se ve vozíku svezu, ale nesmí to řídit nějaký blázen. Vedle se fakt bojím. Je to asi jako když si sednete k někomu nedůvěryhodnému v autě. Prostě koukáte na cestu, držíte se a nemůžete nic dělat (smích).

Vzpomínáš na nějakou nebezpečnou situaci?
Každý start, kdy vyjíždí naráz třicet motorek v jedné řadě a společně se hrnou do jedné zatáčky, je sám o sobě nebezpečný. Mně se stalo, že nás spolujezdec z jiné motorky v zatáčce chytil za řídítka a měli jsme dost nepříjemný pád. V tu chvíli bych ho zabil, ale v depu už jsme zase všichni kamarádi. Jsme jedna rodina.

Často jezdíte na závody do zahraničí. Jak se stravujete? Kde spíte?
Závodění na vrcholné úrovni nelze dělat pouze ve dvou lidech, proto i o jídlo se nám stará kamarád kuchař, takže máme jídlo vždy připravené včas a dle našich potřeb. Spíme v obytném náklaďáku, který jsme si postavili. Tam máme veškeré zázemí. Postelí zde máme dost, ale na každodenní spánek to není. Hlavně když váš spolunocležník chrápe, slyší to v autě všichni.

Má Příbramsko dobré podmínky pro motosport?
Myslím, že nemá. Kluků, kteří si pro vyblbnutí koupí motorku a chtějí jezdit, je hodně. V okolí Příbrami je ale tratí málo, a tak jezdí často po lesích a loukách. Uzavřené tratě by se proto měly zanechávat, a ne je zavírat.
My trénujeme, kde se dá. Motokrosová trať je například v Kramolíně u Nepomuku, ve Stříbře, v Mohelnici. Některým motokrosařům se ale nelíbí, že jim ničíme jejich stopy, a tak nás tam třeba ani nepustí.

Jaký je Tvůj největší úspěch?
V roce 2016 jsme ve Francii získali třetí místo na Mistrovství světa národů. To se zatím Čechům povedlo jen dvakrát. Nám a Čermákům. Závodilo čtrnáct států a každý z nich zastupovaly tři týmy.

Dobře si pamatuji doby, kdy se nám zahraniční jezdci vysmívali či o nás pochybovali. Když ale závodíte s nimi, nebo jste dokonce lepší, najednou je to jinak. A konkurovat těm nejlepším je pro mě vždy tou největší motivací. Člověk to nechce celému týmu pokazit, a tak v sobě vždy najde poslední zbytek sil až do úplného vyčerpání. Celkově tento závod byl dost emotivním zážitkem na celý život, nejen pro mě.

Jaký byl tvůj nejtěžší závod a proč?
Nejtěžší byly začátky v mistrovství světa. Jedou se dvě jízdy, každá trvá 35 minut a závodí se vždy až do konce. Po první jízdě jsem byl dost vyčerpaný, začal se klepat, lapat po dechu. Spravily to dvě kapačky a bylo zase krásně.

Máš nějaký svůj sen?
Rád bych podpořil mladé jezdce, kteří budou mít chuť a zájem se někam posunout. Klidně ať se ozvou a já jim rád pomůžu. Když se povede najít k sobě druhého člověka se stejným záměrem, je napůl vyhráno.
Také bych chtěl založit dětskou školu sajdkárkrosu. Už máme hotové tři speciální motorky pro dvě děti ve věku 5 až 8 let. Mému synovi se moc líbí. V Dobřanech u Plzně je motokrosová škola, na Příbramsku budou sajdy.

Co Tě v nejbližší době čeká?