Rukojmí na zkoušku: Do smíchu nám nebylo

Včera odpoledne proběhl v příbramské nemocnici nácvik zásahu v případě teroristického útoku. Okolo druhé hodiny odpoledne vtrhli do nejvyššího patra pavilonu I dva ozbrojení teroristé a na místě zajmuli 12 rukojmích, z toho deset žen. Mezi nimi byli i dva naši redaktoři Jakub a Miluška. Zatímco rukojmí z řad zaměstnanců nemocnice byli předem vyškoleni na to, jak jednat v krizových situacích, především v případě neznámého útočníka, naši redaktoři do toho šli téměř bez přípravy.

Dostali jste nějaké instrukce, jak se během útoku chovat?
Jakub: Bylo nám řečeno, že nemáme teroristům klást žádný odpor. Podle velitele zásahu není ani dobré, snažit se jim vetřít do přízně. Často se prý stává, že ti, co se snaží na sebe upoutat jakoukoliv pozornost, jsou pak na řadě jako první.

Jak samotný útok teroristů probíhal?
Po zaútočení teroristé všechny přítomné vyvedli z jednotlivých místností na společnou chodbu a odtud do jedné velké haly. Někoho postavili k oknu, někoho posadili na nemocniční lůžko. „Celou dobu jsme museli mít ruce za hlavou a dívat se do země. Kdykoliv se někdo z nás pohnul, zařvali na nás. Padlo i několik výstřelů. Takhle jsme tam strávili zhruba 45 minut, byl to hodně nepříjemný pocit,“ říká Jakub.

Měli jste možnost se během útoku „vzdát“ a opustit místnost?
Jakub: Ano, na začátku nás upozornili, že pokud z jakéhokoliv důvodu budeme cítit, že to „nedáme“, zvedneme ruku a řekneme „Nehraju“. I toto se prý stává, ne každý to zvládne. Nikdo z nás toho ale nevyužil. Možná to bylo tím, že zásah podle velitele probíhal jen na 20 %.

Jak se teroristé chovali? Komunikovali s vámi?
Jakub: Ptali se, jestli je mezi námi doktor. Přihlásil se jeden muž a terorista ho obviňoval ze smrti svého pětiletého syna, kterého doktor operoval. Taky hodně vyhrožovali. Že nás postřílí, nebo hodí z ochozu.

Jak probíhal zásah URNy?
Miluška: Vůbec nevím, neodvážila jsem se zvednout hlavu, ale bylo to hodně rychlé.

Báli jste se?
Miluška: Když mi šéfredaktor nabídl, že bych mohla hrát rukojmí při nácviku teroristického útoku, neváhala jsem ani minutu. Jediné, z čeho jsem měla strach, bylo, abych se u toho třeba nesmála. Útok mám za sebou a mohu říci, že mé obavy z nekontrolovatelného smíchu byly zbytečné. Do smíchu mi ani trochu nebylo. Věděla jsem, že je to jen cvičení, že se mi nic nemůže stát, že teroristé nejsou opravdoví. Ale když terorista vrazil do dveří, zařval na mě a držel mi zbraň u hlavy, přiznám se, že jsem se celá rozklepala.

Jakub: Pro mě byla nejhorší asi ta nejistota. Že jsem nevěděl, co se bude dít. Pak ty výstřely, ty zněly děsivě.

Šli byste do toho znovu?
Miluška: Asi ne. Jednou mi to stačilo.
Jakub: Nešel bych do toho znova. Zkušenost to byla dobrá, ale nikdy víc už bych to nechtěl zažít.

Cvičení je ukončením projektu na ochranu měkkých cílů, na který získala příbramská nemocnice dotaci z Ministerstva zdravotnictví. Má za cíl prověřit, zda zaměstnanci umí správně reagovat na krizové situace a spolupracovat se zásahovými jednotkami a dalšími složkami.

Co vy? Chtěli byste si zahrát rukojmí?