Rozhovor: Práce asistenta pedagoga u postižených dětí je ve školství nedoceněná

Práci asistenta pedagoga u dětí s postižením nemůže dělat každý. Musíte mít vztah k dětem a postiženým lidem. Je důležité pochopit úděl této práce. Pomáhat dítěti při klasické výuce, ale nedělat vše za něj. Dítě se musí vést k samostatnosti, aby mohlo časem žít plnohodnotný život jako ostatní děti. Jana nastoupila po maturitě na zdravotnické škole na Odborné učiliště se specializací Pečovatelské služby v Příbrami, kde si zástupce ředitele všiml, že výborně komunikuje s postiženými dětmi, a tak dostala nabídku na práci asistenta pedagoga u dětí s různým postižením, kterou přijala.

Co dělá asistent pedagoga se svým dítětem, které mu je školou přiděleno?

Každé dítě má svůj individuální vzdělávací plán, podle kterého se řídí jeho výuka. Mnozí asistenti, přestože jsou připsáni ke konkrétnímu žákovi, by měli sledovat celou třídu, zda někdo jiný nepotřebuje při výuce také pomoci.

Jsou různé typy asistence dělící se podle potřeb konkrétního žáka. Já jsem třeba byla asistentka, která měla pomáhat jak při výuce, tak i v osobní hygieně chlapce ve škole. Pomáhala jsem mu na WC, s oblékáním, jídlem, pitím, a zároveň jsem ho vedla k tomu, aby se to naučil sám. Což se povedlo.

Bez vzájemné komunikace s rodiči dítě to určitě nejde. Pomáhají Vám nebo naopak vůbec nechtějí spolupracovat?

To záleží na žákovi. Někdy komunikace s rodiči vázne. Měla jsem na starosti chlapečka, kdy s jeho maminkou byla komunikace velmi obtížná. Měla jednak hodně dětí, ale převážně se věnovala jen tomuto dítěti, které brala jako svátost. Nekomunikovala se mnou. Myslela si, že to nemá zapotřebí a ví vše nejlépe.

Naopak u jiného kluka byli rodiče hodní a šli mi vstříc. Spolupracovali jsme. Je důležité si vzájemně sdělovat všechny nové informace. Říct mi třeba jen o vysazení prášků na soustředění, což se mi také stalo, že mě jedni rodiče neinformovali. Celá třída byla v šoku, včetně mě, co se najednou děje. Doma vysadili prášky a on najednou běhá zběsile po celé třídě.

Pro dítě, které dostanete na starosti, jste zprvu cizí člověk. Jak k Vám přistupuje?

Ve školství jsem dostala na starosti chlapečka, se kterým jsem se mohla seznámit před začátkem školního roku, za což jsem byla moc vděčná. Hned první den ve škole chytil obrovský záchvat s tím, že chce, abych z něj vyrobila letadlo. Začal jančit do takové míry, že se ho začala bát celá třída včetně paní učitelky. Tak jsem improvizovala, abych ho uklidnila. Postupně jsem mu vysvětlila, že to letadlo z něj vyrobit nemůžu. On to pochopil a uklidnil se. Zároveň zjistil, že mě se bát nemusí a může mi říct úplně všechno. Navázali jsme k sobě důvěru.

Jak například probíhá Vaše asistence při hodině matematiky? Co musíte dělat, aby dítě vše umělo podle individuálního plánu?

Žák, kterého jsem měla na starosti neměl vůbec představivost, a chodil kvůli tomu i do poradny. Já sama, aniž by mi to rodiče řekli, jsem si musela sehnat kontakt na tu poradnu, kde mi vůbec nepomohli. Tak jsem musela improvizovat a vytvořit takové pomůcky, aby tu matematiku pochopil. Musíte to vysvětlovat různými způsoby do té doby než to pochopí. Chce to hodně trpělivosti.

Měli byste vzájemně spolupracovat nejen s rodiči, ale i s pedagogy, se kterými jste v dané hodině. Komunikujete spolu, nebo naopak ne?

Ve většině škol, kde jsem byla, jsem si spolupráci s pedagogem musela vynucovat a neustále se připomínat. Přes všechny moje žádosti byla nakonec spolupráce jen s jednou učitelkou, ale bylo to ve škole, která se specializovala na děti s postižením.

Co je na této práci pro Vás nejobtížnější?

Ta nespolupráce pedagogů, kteří námi opovrhují. Všeobecně přístup k asistentům, protože většina vyučujících si o sobě myslí, že jsou inteligentní a asistenti spodina, která tam nepatří. Samozřejmě se najdou mezi nimi i výjimky, se kterými je radost spolupracovat.