ROZHOVOR: Někteří těžce nemocní dokáží být více pozitivní než zbytek světa

Onkologicky nemocný je vystavován velkému psychickému tlaku, jeho běžný život se často od základu změní. Aby se mohl se svou nemocí smířit a toto těžké období překonat, potřebuje podporu své rodiny, přátel a blízkých. Ti však v dnešní uspěchané době mnohdy nemohou být u nemocného tak často, jak by pacienti potřebovali.

Nezisková organizace Amelie sdružuje dobrovolníky, kteří již šestým rokem dochází k lůžkům onkologicky nemocných a nezištně jim nabízejí svůj čas a zájem. Kromě Nemocnice Na Pleši je do projektu zapojeno i několik pražských klinik.

Jedním z dobrovolníků je Jirka Řehulka. Možná ho znáte jako písničkáře a muzikanta. Na Pleš dojíždí co čtrnáct dní. Vyučil se zedníkem, to však dělal jen krátce. Cítil, že chce pomáhat lidem, a tak odjel do Prahy na kliniku pracovat jako sanitář. Po večerech si udělal maturitu. K zedničině se sice na chvíli opět vrátil, když chtěl založit rodinu a zajistit bydlení, ale už je zase zpátky u nemocných. Nyní pracuje jako všeobecná zdravotní sestra na jedné pražské psychiatrické klinice.

Co Vás k onkologicky nemocným přivedlo?
Mám rád, když je život naplněn bez velkých časových prodlev nicnedělání. Mám-li na to čas a vnitřní sílu, neobtěžuje mě to. Dá se tedy říci: Proč ne? Nic mě to nestojí a lidem to třeba zpříjemní pobyt v nemocnici. A já sám se taky cítím obohacen o nové poznatky a zkušenosti.

Setkal jste se s touto nemocí u Vašich blízkých?
Ve svém blízkém okolí jsem se s onkologickou problematikou nesetkal. Když jsem byl malý, vím, že děda měl problém s tlustým střevem, ale nikterak se mě to nedotýkalo.

Jak Vaše schůzka s pacientem vlastně vypadá?
Já osobně si vždy na sesterně vytipuji nemocné, kteří jsou na léčbě poprvé, aby se dozvěděli o tom, že Amelie existuje a co dělá pro nemocné. Jinak pak již vyrážím víceméně náhodně. Zaklepu, vejdu na pokoj, představím se. Jsem rád, když si s nemocným podám ruku. Jsem na to tak zvyklý z nemocnice, kde pracuji. Dávám těm lidem najevo, že se nad ně nikterak nepovyšuji. Že k nim přicházím jako jeden z nich. Nabídnu časopisy, křížovky, popovídání, nebo je-li nemocný mobilní a může na procházku, i vyjít si ven, nebo na kávu. Se svolením ošetřujícího personálu samozřejmě.

Je těžké navázat s pacientem kontakt?
To, jak navázat s nemocnými dialog, je velmi intuitivní, ale často je dobré téma, odkud sem přijeli. Zda tam, kde bydlí, chodí na houby, mají domácího mazlíčka. Také jakou profesi vykonávají nebo vykonávali. Nemocným se otvírám i já sám o svém životě. Dotyčný vidí, že jsem také jen člověk a není třeba se bát svěřit. Délka povídání pak záleží na mně. Jindy je to zase trochu jinak. Nedá se to předpovídat.

Nebál jste se, že Vás pacient třeba odmítne?
Strach jsem vlastně neměl. Už mám v životě něco za sebou a komunikace s lidmi je mým denním chlebem, ať už v nemocnici, v rodině, nebo ve stavebnictví. Vždy jde o to, se domluvit. A když to nejde, nesmíte být přehnaně osobní. Někteří lidé o vaši službu prostě nestojí, momentálně se na to třeba necítí. Nejdu za nemocnými jako dobrovolník něco vybojovat. Jdu jen nabídnout službu. Upřímně, ale ne za každou cenu.

Setkal jste se někdy s odmítavým postojem?
Ano, občas slýchám: ,,Ne děkuji! Já od Vás nic nechci, nepotřebuji. Vím o vás, ale ne děkuji!“ Z mé strany je v takových případech vždy: ,,Respektuji!" Nic víc v ten moment není zapotřebí. Když to půjde dobře, budu mít ještě příležitost, nebo také ne.

Zažil jste s pacienty nějakou silnou emotivní situaci?
S výraznou situací, která by ve mně dlouho doznívala, ne. Je to vždy méně, nebo více smutný příběh. Ale vím, že život nepíše jen jednoduché a veselé příběhy, takže vnímám spíše sílu okamžiku. To, že se vám ten člověk svěří, dokonce se s vámi zasměje při vyprávění o životě, nebo si zahraje karty, vezme si od vás časopis. Někteří dokáží být více pozitivní než zbytek světa.

Máte recept na to, jak si svou "práci" nebrat domů?
Je dobré brát události v životě jako skutečnost. Věci, které se v životě dějí právě teď, už nezměníte. Stávají se v ten okamžik minulostí. Byla mi vtělena dostatečná míra sociálního cítění, ale zároveň uvědomění, že jsme jen lidé. Že na vrchol evolučního žebříčku nás posunulo jen rozvinuté myšlení. A přežít nám snad pomůže pocit sounáležitosti, který tímto způsobem možná napomáhám udržovat.

Jirka, jakožto písničkář a muzikant, pro pacienty uspořádal i koncert, a to bez nároku na honorář. Přestože má rodinu, zaměstnání, k tomu dělá muziku a občas i zednickou výpomoc, na své "klienty" si vždy čas najde.

Ve dnech 21. až 22. listopadu pořádá Amelie školení nových dobrovolníků. Kdo by, stejně jako Jirka, chtěl nezištně a lidsky pomáhat těm, kteří musí momentálně trávit svůj čas v nemocnici, má příležitost. Školení proběhne v Praze v Centru Amelie, Šaldova 15.