Radek Galaš: „True crime je trend. Ale nesmí z nás dělat fanoušky vrahů.“

ROZHOVOR

19. března 2026 (07:07)

Radek Galaš: „True crime je trend. Ale nesmí z nás dělat fanoušky vrahů.“

foto: Mgr. Radek Galaš, ředitel Muzea Policie České republiky. / se souhlasem

Mgr. Radek Galaš, ředitel Muzea Policie České republiky, působí jako člověk, který se v historii bezpečnostních sborů pohybuje s lehkostí i vášní. Do Příbrami se vrátil jako host pořadu Marka Kováře Hovory M v D-klubu příbramského divadla — a právě při této příležitosti vznikl rozhovor, v němž vzpomíná na svá studentská léta na báňské průmyslovce, práci horníka, vstup k policii i na to, proč mu vadí, když se z pachatelů dělají hrdinové a oběti zůstávají v pozadí.

Jak jste se vlastně dostal do Příbrami?

Byla to vlastně shoda okolností. V roce 1982 jsem končil devítku a řešil, kam dál. Jenže naše rodina měla spoustu „kádrových hrbů“ — rodiče nebyli ve straně, po roce 1968 emigrovali kamarádi mých rodičů. Takže moje možnosti byly omezené. Vypadalo to, že skončím jako kovář.

Jenže v příbuzenstvu byl profesor z příbramské báňské průmyslovky. A tak jsem nakonec skončil tam, i když jsem původně chtěl být archeologem. Říkal jsem si, že geologie a mineralogie se mi jednou můžou hodit. Přijímačky jsem udělal regulérně a díky tomu se přehlédlo, že naše rodina nebyla „ideální“.

A musím říct — nikdy jsem toho nelitoval.

Jak vzpomínáte na studentská léta v Příbrami?

Bylo to dobrodružství. Bydleli jsme na internátu na Dvořákově nábřeží, sami jsme si topili, bylo nás tam asi třicet. Později jsem bydlel na privátu, což už bylo úplně „free“. A navíc — rodiče to měli 200 kilometrů daleko, takže na rodičák se prostě nejezdilo. To mělo svoje kouzlo.

Po škole jste ale nešel k policii, ale do dolů. Jak k tomu došlo?

Nastoupil jsem na rudné doly Příbram, ale fáral jsem v Krušných horách na Měděnci. Podepsal jsem desetiletou smlouvu, takže jsem se vyhnul vojně. Oženil jsem se, měl dítě, žil jsem život mladého horníka — tehdy jsme byli finančně dobře zajištění.

Jenže pak se začalo tlumit hornictví a hrozilo, že nakonec stejně půjdu na vojnu. A tak se ozvaly rodinné geny — můj dědeček byl od roku 1935 četník. Rozhodl jsem se přejít k tehdejšímu Sboru národní bezpečnosti. Naivně jsem si myslel, že se tím vyhnu tlaku vstoupit do strany. To jsem se spletl.

Jak jste se dostal do Policejního muzea?

To už nebyla náhoda. Když jsem studoval na Policejní akademii, vybral jsem si historické téma a úplně mě to pohltilo. Moje kancelář na oddělení vypadala jako malé muzeum už dávno předtím — měl jsem tam spoustu starých věcí, dokumentů, pozůstalostí.

Při studiu jsem se dostal do kontaktu s tehdejší ředitelkou muzea. Začali jsme spolupracovat a jednoho dne mi nabídla místo vedoucího sbírek. Vždycky jsem říkal, že jediné místo, kvůli kterému bych odešel od policie, je právě muzeum. A najednou to bylo tady. Na rozhodnutí jsem měl jeden den. A šel jsem do toho. Jsem tam dodnes.

Máte ve sbírkách něco, co považujete za nejcennější?

Pro mě je nejcennější celek. Každý exponát má svůj příběh. Máme pozůstalosti četníků, policistů, ale i rozsáhlé spisové materiály k největším zločinům 60., 70. a 90. let. Sbírka má účetní hodnotu jednu korunu, ale skutečná historická hodnota je nevyčíslitelná. Je tam kolem 80 tisíc exponátů a téměř každý z nich něco vypráví.

Co návštěvníky zajímá nejvíc?
To záleží na tom, co zrovna běží v televizi. Někteří jdou po historii, ale velká část se rovnou ptá: „Kde máte ty sudy?“ — tedy sudy z orlických vražd. Hledají i uříznutou hlavu Huberta Pilčíka, kterou už nevystavujeme. A samozřejmě se často ptají na kufry, v nichž byla nalezena Otilie Vranská. Největším tahákem je kriminalistika — expozice od roku 1900 do poloviny 90. let, zaměřená na největší případy své doby.

Cítíte tlak veřejnosti na senzace?

Ano. True crime je dnes obrovský trend. Ale my se snažíme ten zájem využít k něčemu dobrému — ukázat skutečnou, těžkou práci policistů. A hlavně připomenout, že za každým zločinem nejsou jen pachatelé, ale i oběti a jejich rodiny.

Vadí mi, když se z pachatelů dělají hrdinové. V televizi se dozvíme všechno o vrahovi — jak byl chytrý, jak byl charismatický. Ale o obětech? O jejich rodinách? O tom, že jeden zločin může zasáhnout desítky lidí? O tom se nemluví. A to je špatně.

Máte ve sbírkách něco, co se váže k Příbrami?

Pár drobných spisů by se našlo. A také kompletně zpracovaný případ výbuchu na dole Pluto z roku 1981 — téma, které se učilo i na příbramské průmyslovce. Konkrétní spisy k místním „bossům“ ale nemáme.

Co podle vás veřejnost na práci policie stále nechápe?

Že policista nevymýšlí zákony. Jen je prosazuje. A že policista nerozhoduje o vině, vazbě ani trestu — to dělají jiné orgány. Občas mám pocit, že v devadesátkách s tím měla problém i samotná policie. Ale v právním státě to musí být jasné.

Co byste si přál, aby si lidé z muzea odnesli?

Aby pochopili, že kriminalistika není senzace. Je to těžká práce, která má chránit lidi. A že za každým případem stojí skutečné lidské osudy — nejen pachatelé, ale hlavně oběti.