Provoz Bedny stojí ročně okolo 5 milionů. Je to moc, nebo málo?

Letošní „ideální rozpočet“ NZDM Bedna činí 5,7 milionu korun. „Hospodaříme ovšem s částkou o 1,4 milionu nižší,“ líčí koordinátorka zařízení Kamila Zelená. Je zkrátka nutné počítat s horšími časy. „Financování se většinou děje na rok, je tedy nejisté a pokud některý zdroj vypadne, služba se může dostat do velkých potíží,“ říká. To rozhodně není šťastné, pokud si uvědomíme poslání Bedny. „Služba má generační ambice a klienti potřebují trvalou podporu. Práce s nimi má význam, když se odehrává v horizontu let,“ podtrhuje. Financování plyne především z rozpočtu Středočeského krajského úřadu. Město Příbram Bednu podporuje tím, že jí pronajímá prostory za nekomerční nájem a ze svého rozpočtu přidává obvykle 150-200 tisíc korun.

Devadesát procent z peněz jde na mzdy a osobní náklady zaměstnanců. „Pokud nedosahujeme ‚ideálního rozpočtu‘, snažíme se ušetřit,“ sděluje Zelená s dovětkem, že se přestane obnovovat zařízení klubu, a především jsou trvale podfinancovaní pracovníci. Jejich plat je na úrovni pokladních v supermarketu. „Přitom se jedná o vysokoškolsky vzdělané odborníky s letitou praxí a náš tým patří v Česku ke špičkovým,“ podtrhuje koordinátorka.

Někomu se může zdát, že je provoz Bedny drahý. Uvědomme si ale, že jde o zařízení sociální prevence. A všichni víme, na kolik vyjde předcházení problémů a na kolik hašení požáru pět minut po dvanácté. „Ano, služba stojí ročně okolo 5 milionů, ale za tu dobu se dotkne zhruba 260 klientů. Jednou z priorit našeho snažení je prevence předčasného odchodu ze vzdělávání,“ popisuje Zelená.

Řeč čísel Agentury pro sociální začleňování je neúprosná – nedokončení středního stupně vzdělávání vyjde státní kasu za život jednoho člověka průměrně na 13 milionů. Může za to neodvádění daní z příjmu, sociálního i zdravotního pojištění a náklady spojené s nezaměstnaností. Takový jedinec má nižší příjmy, s tím související horší přístup ke kvalitním potravinám a následně dražší zdravotní péči (větší množství závažných onemocnění, jejich komplikovanější průběh...). Zvyšuje se u něj i pravděpodobnost trestního stíhání a výkonu trestu. „V Bedně pracuji třináct let. Z první generace klientů jich šlo na střední školu jen pár a ještě méně ji dokončilo. V současnosti je situace diametrálně odlišná. V téhle oblasti vidím obrovský posun,“ zdůrazňuje Zelená.

Vedle zdrojů z veřejných peněz získává Bedna i peníze od soukromých a firemních dárců. Jedná se většinou o dary v řádu nižších desítek tisíc korun, ale i stovek. Ty posloužily malému Fabiánovi a zlepšily mu život. „Seděl jsme v Bedně na gauči a povídal si s jednou pracovnicí. Měl jsem v tu dobu hlad. Nabídla mi, jestli bych nechtěl chodit do školy na obědy. Řekl jsem, že jo,“ vypráví bezprostředně. Podpora nepřišla úplně zadarmo. „Musel jsem natočit video. Povídal jsem v něm, proč bych chtěl obědy,“ pokračuje jedenáctiletý kluk. Po zhlédnutí videa se přímý dárce i tým NZDM shodli na tom, že si Fabián podporu zaslouží. Nějaký čas už chodí na obědy, je za to velmi rád, protože není vytržený z kolektivu a může se spolužáky trávit čas i jiným způsobem než při učení. A má více energie.

Paradoxem příběhu je, že Fabiánovi rodiče netrpěli takovým nedostatkem, aby nemohli synovi zaplatit obědy. „Byl to pro ně příliš náročný proces. V momentě, kdy si jeho máma za doprovodu pracovnice Bedny vyzkoušela, že komunikaci s jídelnou zvládne, nebylo už peněz od dárce zapotřebí,“ těší Zelenou. I o tom je problém nedostatečného vzdělání, sociálního znevýhodnění a vyloučení. „Člověk má někdy strach, obavy či respekt z věcí, které jsou pro většinu běžné,“ dodává koordinátorka.