„Protekce? To bych se styděla.“ Sabina Laurinová otevřeně o dceři Valentýně i hereckém světě

Domov je pro mě Praha — jsem dítě křtěné Vltavou. Ale mám i další místa, která jsou pro mě kouskem domova: Šumava, Buchlovice, naše chata na Sázavě. A musím říct, že z Prahy občas ráda utíkám. Tempo města je stále rychlejší a já si uvědomuju, jak moc člověk potřebuje klid.

Upřímně — asi ne. Jsem ráda, že si role mohu na chvíli obléknout a pak je zase odložit. Ale chybí mi historické hry, které mám moc ráda. Nedávno jsme dohráli Galilea. Třeba do jeho doby bych se na chvilku ráda podívala. I když to nebyl jednoduchý život. Naopak bych si určitě nevyměnila život s Kate z Na východ od ráje. To byla temná, náročná postava, kterou mám dodnes uloženou v takové té „černé skříňce“ rolí.

Máte nějaký rituál a jste pověrčivá?

Ano, herci jsou pověrčiví. A tyhle věci se předávají z generace na generaci. Když vám někdo popřeje „zlom vás“, musíte odpovědět „čert tě vem“. Dneska už mladí říkají jen „čert“. Jsou úspornější. (smích)

Nepíská se na jevišti — dřív to byl signál pro spuštění tahů s kulisami a mohlo to být pro herce na jevišti nebezpečné. A když vám garderobiérka zašívá kostým, musíte u toho mluvit, aby vám nezašila paměť.

Neodrazovala jste dceru od herectví?

Ne. I když můj táta mě od této profese ze začátku odrazoval — věděl, jak je tahle práce po všech stránkách náročná. Ale já jsem si šla za svým. A myslím, že touha a posedlost po umění zakázat prostě nejdou.

Valentýna už dnes studuje herectví a objevuje se i na jevišti. Má za sebou studia na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde vystudovala muzikálové herectví, a nyní studuje třetí ročník DAMU. Od začátku je pro tenhle směr zapálená. Dnešní generace to má ale mnohem těžší. Je víc škol, víc herců, konkurence je obrovská. A navíc — když máte rodiče v branži, je to často pro děti z hereckých rodin spíš koule u nohy než výhoda. Neustále musíte obhajovat svůj talent a odrážet zlé jazyky, které mluví o protekci. Kterou mimochodem v naší rodině nikdo neuznává. Sama jsem se s tím potkala, ale jediné, co je možné, je hodit tyto předsudky za hlavu a jít si svou cestou a dělat věci poctivě.

Ano. Já role většinou neodmítám — vždycky přemýšlím, jestli je v nich pro mě výzva. Ale jednou mě to opravdu mrzelo. Vzpomínám si, že jsem měla hrát Mášu v Rackovi v Divadle Bez zábradlí. Byla jsem na dvou zkouškách, ale z časových důvodů jsem musela odstoupit. A to mě dodnes mrzí. Je to jediná role, u které si říkám: škoda, že jsem se s ní nepotkala.

Ano, ta energie je cítit okamžitě. Někdy máte pocit, že to bude těžký boj — diváci jsou unavení, nesoustředění. Ale právě v tom je kouzlo divadla: získat si je. A často se stane, že představení, které začíná těžce, nakonec přinese největší radost.

Je pravda, že každé město je jiné. Jezdíme po celé republice a už máme vytipovaná místa, kde je publikum spontánnější, a místa, kde je to skoro sportovní výkon. Ale to je na divadle krásné — je to živý organismus, který se každý večer mění.


Překvapuje mě, jak přesvědčivě jste dokázala zahrát roli rozmazlené princezny, když taková vůbec nejste...
A to je kouzlo herectví a také práce dobrého režiséra (smích).To je na mé práci to nejlepší. Ten prostor, který máte k ddispozici a můžete se stát opravdu kýmkoliv. Vše je otázka štěstí na dobré role či práci s režiséry, kteří vám dají důvěru. Zrovna tady v Příbrami se mi takové setkání splnilo. Milan Schejbal mě obsadil do role Markéty Gautierové v Dámě s kaméliemi a do kněžny Raněvské v inscenaci Višňový sad. Na to ráda vzpomínám.