Prodávají bavlněné roušky za 290 korun. A nestíhají šít

Šicí stroje jsou v permanenci. Kdo stroj nemá, nebo komu vypoví službu, bere do ruky jehlu a nit. Divadelníci, knihovníci, umělci, bankéři i učitelé. Ti všichni se téměř ze dne na den stali švadlenkami a krejčími. Tentokrát je to ale tak trochu jiné tvoření. Módní trendy jdou stranou, šije se z nepotřebných zbytků látek a povlečení, která léta ležela netknutá ve skříni. Nehledí se na střih, ale na funkčnost. Když se někomu materiálu nedostává, hned je tu někdo, kdo ho nezištně nabídne. A výtvory, které vznikají, putují zdarma k těm, kteří je zrovna nejvíce potřebují.

Je to paradox, ale právě díky podomácku vyrobeným rouškám se do jinak smutných šedých ulic vrátily barvy. Některé oděvní firmy zařadily ústenky dokonce do svého běžného sortimentu. A všichni společně doufáme, že tento sortiment bude pouze dočasný a brzy již po něm nebude žádná poptávka. Zatím ale je. A veliká. Lidé jsou za roušky ochotni vydat i poměrně nemalé částky.

Do své nabídky je nově zařadila i jedna menší oděvní firma z Březnice, která se za normálních okolností zabývá šitím módních outfitů. Dvouvrstvou ústenku z košiloviny nabízí za 290 korun. A podle slov majitelky je poptávka tak veliká, že nestíhá vyrábět a musí přijímat nové a nové šičky.

Na druhou stranu se nám svěřuje s tím, že jsou za tuto prodejní cenu často veřejností napadáni. Ani nám se cena za „obyčejnou“ roušku příliš nezdála, proto jsme se zeptali: Co je na Vašich rouškách speciálního, že jsou tak drahé?

„Šijeme z kvalitního českého materiálu, stejně jako všechny naše produkty. Jinak ale na našich rouškách není speciální nic, jsou šity klasicky. Cena je vyšší z ekonomického důvodu. Běžné měsíční náklady jsou vysoké a my jako firma musíme počítat s tím, že přijde ekonomická krize. Nyní musíme nějakým způsobem podnik udržet při životě," uvedla Daniela Ettlerová.

„Když nám zavolají lidé s nabídkou, že by pro nás chtěli roušky šít, tak se jich ptáme, zda si potřebují vydělat peníze, či zda chtějí šít zdarma pro zdravotnický personál. Mnozí jsou za možnost přivýdělku vděčni. Spousta lidí již nyní nemá práci a hrozí, že za chvíli nebudou mít z čeho žít. Dali jsme také práci jedné malé místní dílně, která je zcela závislá na Německu a běžná výroba u nich musela být pozastavena,“ řekla dále.

„Ihned, jak odbavíme jednotlivce, kteří na roušky čekají, darujeme potřebným do nemocnic. Máme objednánu jednu větší zásilku a tu jim celou věnujeme,“ dodala.

Z ekonomického pohledu je to právě trh, který určuje cenu. Jedná se však v této situaci o klasický trh, či jen o „pouhý“ nedostatek a paniku? Je v pořádku, že jedni šijí zdarma a druzí za účelem zisku? Nebo bychom se na celou věc měli podívat více zeširoka a brát v úvahu i potřeby malých firem, které bezesporu čeká velmi těžké období?