Příbram si připomněla 123. výročí březohorské důlní katastrofy

„Chvěje se ruka a péro vypovídá službu, chceme-li vylíčiti dopodrobna hrůzné neštěstí, které stihlo hornictvo naše především, závod zdejší a také město naše, sousední Břez. Hory a okolí vůbec. Byla to hrůzná zpráva, jež došla nás v úterý t.t. Krátce po poledni: „V důlu Mariánském vznikl dosud nevysvětlitelným způsobem oheň v náražišti obzoru 29. a odtud rozšířil se na roubení šachty“. Tak zněla zpráva ta a nikdo z nás netušil, jakých následků hrůzných bude míti oheň ten, nikdo nevěděl, jak bolestně dotkne se událosť ta našeho ubohého hornictva, jak hluboko zasáhne v rodinné poměry jeho.“

Těmito slovy začíná smutný článek o největší důlní katastrofě v českých dějinách autor příbramského týdeníku Horymír dne 4. června 1892. Katastrofa na březohorských dolech, při které v důsledku požáru na dole Marie zahynulo 319 horníků, se odehrála v úterý 31. května roku 1892. Letošního roku si tak připomínáme 123. výročí od této smutné události.

Jako jeho příčina se udává nepozornost jednoho z havířů. Na dvacátém devátém patře dolu Marie čtyři havíři končili svoji práci a chystali se vystoupit stoupacím strojem na povrch. Jeden z nich si vyčistil olejový kahanec a vyměnil knot. Starý rozžhavený zbytek starého knotu údajně odhodil, a ten zapadl do sklípku. Tragédie měla svůj počátek. Zatímco horníci z ranní směny se pomalu rozcházeli po poledni domů, jejich kamarádi z druhé směny pomalu sestupovali do hlubin za svojí obživou. Požár, vzniklý od odhozeného knotu, byl zaznamenán až v jednu hodinu odpoledne, což znemožnilo včas varovat horníky, kteří pracovali v tisícimetrové hloubce.

Dým z požáru dolu Marie však nestoupal šachtou vzhůru, ale šířil se postupně podzemními prostorami a pronikal do dalších důlních děl, protože byla propojena. Okolo druhé hodiny odpolední byl zasažen důl Císaře Františka Josefa (dnešní Ševčinský důl), později důl Vojtěch, následoval Prokop a důl Anna.

„Snad každému z nás známo jest, že důly v jednotlivých důlních odděleních zdejších mezi sebou jsou spojeny, a to naplnilo každého oprávněnou obavou, že neštěstí nezůstane omezeno pouze na důl Mariánský.“

Představitelé dolů zahájili okamžitě záchranářské práce. V domnění, že se podaří zmírnit následky požáru, rozhodlo představenstvo horního závodu o hašení požáru a do dolu Marie byla nalita voda, čímž se ale jen zvýšila koncentrace plynů v podzemí. Voda vháněná ve velkém množství čtyřmi hydranty do šachty Marie, srážela jedovaté plyny do nižších pater šachty a současně tím zabraňovala přirozené ventilaci vzduchu. Tím se jedovaté plyny, které nemohly unikat na povrch, začaly šířit chodbami i do dalších březohorských šachet. Smrt si začala vybírat první oběti.

„Netušilť nikdo, že k tak mnohým nebezpečím, jež hrozí hornictvu našemu, přidruží se nové, u nás dosud neslýchané – oheň. Laik nedovede si správně představiti důl v hloubi, nemá pravého ponětí o množství dříví, jež tam v roubení jest umístěno, a proto teprve když když uzřel lid valící se kouř z důlu Mariánského, když ucítil ostrý, penetrantní zápach, věštící v kouři zhoubný jed kysličníku uhelnatého, tu teprve zmocnila se ho hrůza, pojala bolesť a děsné tušení čím dále tím více vzmáhalo se v hrudi.“

Záchranné práce byly tehdy v dole prováděny bez záchranných přístrojů, jen se šátkem namočeným v octě. Takže mezi mrtvými bylo i 5 záchranářů. Záchranářům sjíždějícím do podzemí byla na posílení podávána káva, slanina a rum.

„Na dvoře důlu Anenského zřídili, pokud bylo možno, vhodné stanoviště své veškeří bánští lékaři, jimiž vydatně a ochotně napomáhali pp. Lékaři příbramští. Neúmornou práci a namáhání takřka nadlidské všech lékařů pozoroval lid a sledoval s napětím až horečným výsledky všech pokusů, aby omámené horníky opět k životu přivedli. Radosť, jež zmocnila se davu, když nově oživenýhorník byl povozem poslán na místo příhodnější, bohužel často byla přerušena bolným vzdechem, když po veškerém úsilí a po všech možných pokusech odnášeno bylo dělo bezduché, mrtvé.“

Požár na Mariánském dole byl uhašen 1. června mezi 1:00 až 2:00 hodinou noční. Z odpolední směny, na které pracovalo 835 havířů, se 318 nevrátilo ke svým rodinám. Mezi nimi i 5 horníků, kteří položili svůj život ve snaze pomoci svým kamarádům. Marně všichni doufali, že se následujícího dne podaří někoho zachránit. Jen jako zázrakem se po více 24 hodinách od vzniku požáru zachránil jediný horník - Jan Soukup. Ze Ševčínského dolu vyfáral po 24 hodinách po požáru a byl s ním sepsán desetistránkový protokol o všem, co při čekání a následném výjezdu zažil. Jeho štěstím bylo, že Ševčinský důl byl dolem vtažným a velmi brzo po uhašení požáru byly tímto dolem prováděny záchranné práce.

Den 2. června zůstane Příbramanům v paměti po celý život. Není ani možno, by naprosto vymizel ze srdce dojem tak hluboký, tak bolný, jaký se zmocnil každého, kdož přítomen byl hromadnému pohřbu prvých 29 obětí katastrofy. Smutný hlas zvonů hřbitovního kostelíčka krátce před 7. hod. večer zahlaholil nad tichým hřbitovem, neboť tisíce lidí, kteří v tu dobu na hřbitově se nalézaly, nerušily velebné ticho, v němž tu a tam ozval se bolestný vzdech zarmoucených vdov.

Protože velký obětí hrozil možným nebezpečím vzniku epidemie, byla většina obětí z rozhodnutí představitelů příbramských dolů pochována do narychlo vykopaných hromadných hrobů na březohorském a příbramském hřbitově. První pohřeb se dle dobového týdeníku Horymír konal 2. června 1892. Vyvážení obětí bylo ukončeno 9. června 1892, byť poslední oběť byla nalezena až 22. září 1892.

Srdce rozrývající byl pohled na řadu rakví, jež postaveny byly podél západní zdi hřbitova; bylť tak řídký, tak nevídaný, že srdce usedalo. Veledůstojný pan vikář a děkan P. Ant. Vojáček vykonal s asistencí ředitele arcib. konviktu p. P. A. Lóra a dvou pp. kaplanů obřady pohřební, při nichž někteří pp. učitelé, členové pěveckého spolku „Lumíra“ a čekatelé učitelští zapěli dojemný pohřební sbor. Kam pohlédlo oko tvé, tam zřel jsi skormoucenou tvář, oko zarosené, všude jevil se bol nezměrný. A ten průvod! Neudá se zajisté v životě obyvatelů menšího města zříti 29 pohřbů najednou, u nás viděli jsme to ponejprvé a nezapomeneme na výjev ten. V hlubokém společném hrobě ukládána s děsnou pravidelností rakev za rakví, za každou rakví bolestný výkřik opuštěných. Po vykonaných obřadech vyzval c. k. Vrchní horní rada p. J. Novák shromážděné horníky, by společně zemřelým svým spoludruhům provolali poslední „Zdař Bůh.“

Na březohorském hřbitově bylo pochováno 145 havířů, na příbramském hřbitově 153 horníků, z toho 78 v prvním společném hrobě, 40 v druhém společném hrobě a 35 do jednotlivých hrobů.

9 horníků nalezlo místo posledního odpočinku na hřbitově v Bohutíně, 7 na Slivici, 1 v Třebsku, 1 v Pečicích a 1 v Rožmitále pod Třemšínem. U některých obětí místo uložení není známo, ale jejich ostatky byly pravděpodobně uloženy do hromadných hrobů.

Příbramská důlní katastrofa vyvolala svými okamžitými sociálními následky mnoho akcí solidarity nejenom v českých zemích, ale i v zahraničí. Nejrůznější instituce, báňské společnosti i jednotlivé osobnosti zasílaly finanční pomoc na ředitelství příbramských dolů. Jenom během prvních dní po katastrofě se k ulevení bídy pro pozůstalé sešlo na 40.000 zl., z nichž celých 10.000 zl. věnoval František Josef I.

Pomníky důlní katastrofy

9. února 1893 schválilo C. k. ministerstvo orby Předlitavska ve Vídni zhotovení pomníků na březohorském a příbramském hřbitově. Antikizující pomníky, v hodnotě 4.600 zl za každý pomník, vyhotovily komárovské železárny na Berounsku, které se soustředily na výrobu umělecké litiny. Důlní neštěstí je také připomínáno v expozicích Hornického muzea v Příbrami, ale zejména přímo na dole Marie, kde měla katastrofa svůj prvopočátek. Areál dolu Marie je dnes v majetku města Příbram a je zde umístěn Sbor dobrovolných hasičů Březové Hory, domy s pečovatelskou službou a sídlo Spolku Prokop Příbram, který část areálu zpřístupnil veřejnosti.

V rámci 105. výročí důlní katastrofy v roce 1997 byl před šachetní budovou odhalen pomník věnovaný pozůstalým hornickým vdovám a sirotkům, kde spolek každoročně pořádá pietní akt k uctění památce obětí. Před vchodem do hlavní šachetní budovy je umístěna litinová pamětní deska a v patře šachetní budovy byla ve spolupráci s Hornickým muzeem v Příbrami instalována expozice důlní katastrofy, která byla v rámci 110. výročí neštěstí v roce 2002 do rekonstruované hrázděné budovy v areálu, kde je umístěna dodnes. Při 115. výročí v roce 2007 byla expozice doplněna o dřevěnou sochu „hornické Piety“ vytvořenou členem spolku a řezbářem Františkem Malým.

Zdroj informací pro článek o důlním neštěstí: PhDr. Věra Smolová, Jaroslav Korbel Podbrdský: Přednáška na sympoziu Hornická Příbram ve vědě a technice v roce 2009, Týdeník Horymír: dobové autentické texty, Březohorská rudní oblast: Jiří Drašnar a další autoři. Fotografie laskavě poskytnul Státní okresní archiv Příbram.