Při rozhovorech jsem viděla desítky plačících odsouzených, říká vězeňská kaplanka

31. července 2021 (10:20)

foto: pribram.cz/Jakub Pečenka

Třikrát týdně dochází do objektu příbramské věznice kaplanka Mgr. Vendula Glancová. Koná pravidelné pastorační rozhovory, pravidelnou společnou terapeutickou aktivitu „bibliodrama“ a organizuje bohoslužby ve vězeňské kapli. V rozhovoru pro pribram.cz prozradila, jak se do funkce kaplanky dostala, ale také přiblížila, co její zaměstnání obnáší.

V roce 1992 se přihlásila na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Následně vystudovala pětiletou magisterskou teologii a stala se farářkou. Moc lidí jí ze začátku nevěřilo, že právě farářka bude její poslání, ale sen se vyplnil. Studium měla o to těžší, že v té době měla dvě malé děti.

Z fary do věznice?

Tak farářka jsem i nadále, na tom se nic nemění. V roce 2007 jsem ale přijala nabídku od hlavního kaplana na částečný pracovní úvazek v příbramské věznici. Od té doby beru svou práci jako profesní výhru, našla jsem se v ní. Provázím lidi v těžké životní situaci, to byl od malička můj sen. Vlastně si vzpomínám, jak jsem jako pětiletá holčička bydlela u Jíloviště. Jednou jsme byly s maminkou na procházce v lese a poblíž byla požární nádrž. Ukazovala mi ve strouze vyrytý letopočet a vyprávěla, že to udělali vězni, kteří v padesátých letech nádrž budovali. Lidé, včetně mojí babičky, jim tam nosili potraviny. Nebyli to žádní vážní zločinci, svůj trest si odpykávali jako političtí vězni. Nějak mi tento příběh zůstal v hlavě, tam byl asi prvopočátek toho, kdy jsem lidem v nouzi chtěla pomáhat.

Jak může odsouzený požádat o Vaši pomoc?

Bývá to vždy stejné. Odsouzený po příjezdu do věznice prochází nástupním oddělením, kdy dostane informaci, že má možnost hovořit s kaplanem. Pokud mé služby požaduje, dostane možnost prvního rozhovoru v délce jedné hodiny. Jako první má otázka zní, jestli přijel z vazební věznice a má zkušenosti s jiným kaplanem. Ve většině případů to tak skutečně je, pokud mají dobrou zkušenost z vazby, chtějí dál v rozhovorech pokračovat. Dostane vždy možnost mluvit o čemkoliv. Málokdy však chtějí rozebírat důvody odsouzení, spíše zaznívají pocity, jak je jim strašně mizerně. Velmi často se rozpláčou, viděla jsem desítky plačících odsouzených. To si mohou dovolit pouze u mě, mezi ostatními vězni nemohou projevit své emoce, tudíž ani slabiny. Co se děje během rozhovoru je vždy soukromé, žádné poznatky se nikam nezapisují.

Jak takový rozhovor probíhá?

Většinou se snaží ospravedlnit, ale vždy jim odvětím, že jsou tady správně. Jednou byli odsouzení a slova útěchy v tomto případě nedostanou. Jediné, co mohu nabídnout, že je budu provázet trestem. Mohou mluvit o svých pocitech, o rodině i o svých depresích, které často za mřížemi zažívají.

Zjišťujete, za co jsou Vaši „klienti“ ve vězení?

Ne. Je ale pravdou, že tu možnost mám. Víte, já nejsem policista, ani advokát, ani soudce. To, že jsou odsouzení, bylo důsledkem jejich chování na svobodě. Během další práce s nimi ale i na toto téma dojde. Není to ale můj prvotní zájem.

Měla jste někdy v přítomnosti odsouzených strach?

Neměla, asi to přikládám víře. Nikdy jsem se na vězně nekoukala jako na zločince. Pohovory beru stejně, jako kdyby přišli do kostela.

Jak se s trestem smiřují?

Víte, je to jako když člověk prodělává těžkou nemoc. Prochází různými fázemi jako je popírání, sebelítost, vztek, a nakonec přijetí. Vůbec nelze v emočních chvílích rozeznat, za co byl odsouzený. Stejné pocity zažívá muž za neplacení výživného nebo i vrah. Jiné případy jsou s lidmi, kteří jsou ve vězení poněkolikáté. Ti to berou jako návrat k rodině.

Zažila jste někdy i vypjatou situaci?

Při mých začátcích v pankrácké věznici. Byla to vazební věznice, takže trochu odlišné prostředí. Seděla jsem s mužem v jedné místnosti, kde probíhal rozhovor. Tehdy jsem zažila zvláštní pocit, ačkoliv se nic nedělo. Pak jsem přivolala dozorce, kterého při mém odchodu muž napadl. Asi to byla tehdy intuice, nevím. Pokud bych v budoucnu měla při zcela klidné diskuzi stejný pocit, určitě bych zpozornila.

Je běžné, že funkci vězeňského kaplana vykonává žena?

Tak úplně běžné to není, ale v rámci českého vězeňství nás (žen) je asi sedm, z celkového počtu asi třiceti pěti.

Stane se, že z nevěřícího se stane věřící?

Ano, stává se to. Nikdy to však není mým cílem. V této profesi nejde v první řadě o „obrácení na víru“ a zařazení člověka do kolonky nějaké instituční církve. Možná je to způsobené tím, že po celou dobu výkonu trestu na ně nenahlížím jako na viníky, ale na lidi, kteří jsou v nouzi a je potřeba je provést složitým životním obdobím. Lidé, kteří jsou v těžké životní situaci, hledají buď psychologickou či duchovní podporu, a tu ode mne dostanou. Možná mi také tato práce vyhovuje v tom smyslu, že si myslím, že není až taky důležité, zda člověk patří k nějaké církvi, ale jak prožívá spiritualitu a co mu dává. Nikdy však neschvaluji ani nezlehčuji čin, za který skončili za mřížemi.

Myslíte si, že se odsouzení raději svěří ženě než muži? Myslím tím v rámci Vaší profese

Ne, u nás kaplanů je to jedno. V příbramské věznici je kolem tisícovky odsouzených, kdy mě navštěvuje pravidelně asi desetina z nich. Vzhledem k tomu, že se s kolegy z jiných věznic každoročně setkáváme, víme, že procentuálně vězni vyhledávají kaplana úplně stejně, ať jde o muže nebo ženu.

Stalo se Vám, že někteří odsouzení hledají víc, než duchovní pomoc? Projevují například osobní sympatie?

Ano, stalo se to. Vždy jsem byla, jsem a budu pouze kaplanka. Na tyto situace musí být člověk připravený. Já jsem prošla psychoterapeutickým výcvikem, bez něhož si svou práci nedokážu představit. Na teologické fakultě jsme psychologii neměli…

Vedete si nějaké statistiky, s kolika vězni jste vedla rozhovory?

Statistiky si nevedu, ale byly to desetitisíce.

Při takovém počtu si asi nemůžete konkrétní lidi pamatovat. Utkvěl Vám některý z nich v paměti?

Spousta. U některých z nich jsem dodnes nepochopila, jak se mohli za mříže dostat. Jednomu z odsouzených jsem po jeho propuštění křtila děti, jiné jsem zase oddávala. Také se mi stává, že potkám propuštěné na ulici, kteří se ke mně hlásí.

Víme, že jste byla i na zahraniční stáži..

Ano, byla jsem na stáži ve Spojených státech, kde byli doživotně odsouzení. Jednou jsem vedla rozhovor s vězněm, který po návratu z vietnamské války postřílel celou vesnici, byl tehdy ve vězení jako veterán. Jiný den jsem vedla rozhovor s ženou, která byla drogově závislá. Druhý den spáchala sebevraždu. Od té doby nepodceňuji žádný rozhovor

Nosíte si práci domů?

Prošla jsem si obdobím, kdy jsem nad osudy lidí přemýšlela téměř nepřetržitě, ale to nešlo dlouho vydržet. Postupem času jsem si vybudovala vnitřní mechanizmy, za jejich pomoci se snažím vypnout.

Máte nějaký životní cíl?

Chtěla bych jednou pracovat ve vězení, kde jsou matky s dětmi. Třeba se to podaří, a když ne, nevadí. Tato práce mě naplňuje a jsem za ni vděčná i v příbramské věznici.

Tip redakce: Pokud nechcete, aby vám unikly aktuální informace, staňte se fanoušky naší stránky na Facebooku a budete 24 hodin denně v obraze.

zdroj: pribram.cz

autor: Tomáš Pečenka