Policejní vyjednavač: Nejhorší situace je, když jsou v tom děti

 Co je na práci vyjednavače nejnáročnější?
Nejsložitější je vždycky začátek. Vůbec začít vyjednávat a naladit se s tím člověkem na stejnou vlnu.

Existuje nějaká uvozovací věta, která funguje vždy?
Neexistuje, protože každá situace je úplně jiná, různí jsou i lidé, se kterými vyjednáváme. Mají jiný stupeň vzdělání a pocházejí z různých sociálních vrstev.

Má pak proces vyjednávání nějaká pravidla, kterých se držíte?
Vyjednávání jako takové je víceméně bez pravidel, ale má své zásady, přizpůsobujete se situaci a vždy je to svým způsobem improvizace, protože nikdy nevíte, co ten daný člověk po vás bude chtít, jaké má problémy a čeho chce svým jednáním dosáhnout.

Jaké jsou nejčastější požadavky lidí, se kterými vyjednáváte?
To se asi také nedá specifikovat a paušalizovat, protože každý má rozdílný cíl, kterého chce dosáhnout. Třeba ve věznici je to jasnější, protože vězni se snaží být propuštěni nebo si vyjednat lepší podmínky. Tady se dá odhadovat, co ten člověk zhruba bude chtít, ale při civilním vyjednávání je to pokaždé úplně jiné.

Ze začátku chtějí spoustu věcí. Mohou si vymýšlet leccos, ale postupně zjistí, že jim na tyto požadavky nepřistoupíme, protože jsou nereálné. Takže se snaží vyjednat si běžné věci, to znamená jídlo a pití. Později se dostaneme i k racionálním požadavkům, že chtějí třeba s někým mluvit, což buď možné je, nebo není.

Musí být vyjednavač psycholog?
Ne. A víceméně je to spíš na škodu. Psycholog má své normy, ale vyjednavač musí být spíš „člověk“ než psycholog. Normální, běžný člověk, který chápe potřeby běžného života. Stejně jako psycholog musí být empatický. Ale vždycky je lepší, když si něčím osobně projde, ví, co život obnáší a jaké klade nástrahy.

Musí být vyjednavač někdy nejen empatický, ale i direktivní?
Neřekl bych, že by člověk musel přecházet z empatie do direktivy. Je to o tom, jak se situace vyvíjí a přizpůsobení se. Takže když je potřeba být víc empatický, projevit empatii. Ale samozřejmě, pokud je druhá strana agresivní, musím si držet odstup a být „malinko za tvrďáka“, abych neztratil tvář a nestala se ze mě „loutka“, se kterou si bude agresor pohrávat.

Vzpomínáte si na nějakou nejextrémnější situaci, kterou jste zažil v pozici vyjednavače?
Nejhorší situace je, když jsou v tom děti. Když člověk řeší nějakou krizovou situaci agresivitou a má při tom u sebe děti, tam je to vždy špatné. Prožívám to i ze svého pohledu, protože děti také mám, je to pro mě hodně emotivní.

Vzpomínáte si i na nějakou pozitivní situaci, která vás naopak zahřála u srdce?
Když jsem jednou vyjednával s člověkem na střeše, který bojoval za to, aby mu nesebrali děti. Dopadlo to dobře. Když jsme sešli dolů, přiznal se mi, že se strašně bojí výšek. To mě rozesmálo, rozešli jsme se v dobrém, nakonec jsem z toho měl dobrý pocit.

Jaký pocit je, když agresor obviňuje vyjednavače, že pokud něco udělá, bude to jeho vina?
My si nenecháváme říkat, že je to naše vina, protože naše vina to není. Každý je zodpovědný za své jednání. I když člověk něčím vyhrožuje, je to jeho rozhodnutí, jestli to udělá, ne naše. Nikdy si nenecháváme vnutit pocit viny, to je jasně daná zásada. Mně se to zatím ještě nestalo.

Vaše práce je stresující a emočně náročná. Provádíte nějakou psychohygienu?
Stejně jako v běžném životě, každý má nějaký „únik“. Já si jdu třeba zacvičit nebo zajezdit na motorce. Ale cílenou psychohygienu nepraktikuji.

K jakým případům nejčastěji vyjíždíte?
Převažují demonstrace úmyslu sebevraždy, a to dokonané nebo nedokonané. To znamená, že jde buď jen o demonstrativní sebevraždu, kdy na sebe člověk svým jednáním chce upozornit, nebo ji opravdu spáchá, třeba během vyjednávání nebo předtím, než dorazíme na místo. Ale musím zaťukat, osobně jsem tento případ ještě nezažil.

K jakým dalším situacím, kromě úmyslu spáchat sebevraždu, býváte povoláváni?
Samozřejmě jsou to pak tzv. barikádové situace, kdy se někdo chová agresivně, někam se zavře, nechce do toho prostoru pustit běžnou policejní hlídku, má třeba i nějakou zbraň, ať už třeba „jen“ nůž nebo někdy i střelnou zbraň. Pak nastupujeme my společně se zásahovou jednotkou a řešíme situaci vyjednáváním, přípravou na zákrok a případně zákrokem.

Jak vás napadlo stát se policejním vyjednavačem? Jaká byla vaše cesta k této specializaci?
U policie sloužím už téměř 25 let. Zpočátku jsem pracoval jako běžný policista na ulici. Chtěl jsem se dostat k zásahové jednotce, což se mi povedlo. Následně mi byla nabídnuta funkce vyjednavače. Přišlo mi to zajímavé, rozhodl jsem se to zkusit. Vyjednavačem jsem se stal v roce 2014, později pak koordinátorem vyjednavačů ve Středočeském kraji.


Měl jste někdy strach?
Spíš cítím respekt k situaci, kterou je potřeba v rámci služby u Policie ČR řešit. Ale vždy mám za sebou perfektně vycvičený tým, na který se můžu spolehnout.