Plachtařka Eva Černá: Při přistání jsem přeskakovala klokana, který se motal na dráze

10. února 2020 (11:09)

Členka příbramského aeroklubu se zúčastnila mistrovství světa v bezmotorovém létání v Austrálii. Jedna disciplína musela být po čtyřech hodinách zrušena. Kvůli kouři z požárů byla špatná dohlednost, hrozilo, že se letadla posráží

V australském Lake Keepit se od 4. do 17. ledna 2020 uskutečnilo desáté mistrovství světa v bezmotorovém létání žen. Českou republiku reprezentoval maximální počet devíti pilotek.
Byla nominována i Eva Černá, dlouholetá členka příbramského aeroklubu. Létala ve třídě 18 metrů a domů si přivezla dvanácté místo.

V Austrálii nebylo možné si letadlo pronajmout. Eva si tak musela k protinožcům dopravit své vlastní. Kontejner s celkem šesti rozebranými větroni strávil na moři dva měsíce. V Austrálii byl tepelně ošetřen, aby nedošlo k zavlečení případné nákazy. Doprava větroně do Austrálie byla největší finanční položkou. Každou závodnici toto mistrovství vyšlo na zhruba 300 tisíc korun.

Jak vůbec takové plachtařské závody probíhají? Číhá na plachtaře v Austrálii nějaké specifické nebezpečí? Ovlivnily průběh závodu současné požáry? Eva se s námi podělila o své zážitky od protinožců, a to nejen o ty sportovní.

Jak probíhá mistrovství světa v bezmotorovém létání?
Soutěžní plachtění na větroni spočívá v tom, že závodník se snaží obletět vyhlášenou trať co nejrychleji. Délka tratě je závislá na meteorologických podmínkách. Trať je dlouhá od 150 km do zhruba 600 km. Starty probíhají hromadně a do vzduchu nás tahají vlečné motorové letouny. Vypnou nás ve stanovené výšce a ve stanoveném prostoru, abychom měli všichni jednotné podmínky. Pak už je to na nás – musíme navázat do termiky, nabrat výšku a ve správném okamžiku vyrazit na trať. Většinou se startuje kolem poledne, když už se dá udržet ve vzduchu. Přílety probíhají v pozdějších odpoledních nebo i večerních hodinách. Průběh letu zaznamenává palubní počítač, zápis odevzdáme rozhodčím. Nejrychlejší závodník dostane nejvíc bodů. Ten, kdo jich nasbírá za celé závody nejvíc, je vítěz celé soutěže. Závod jako takový trvá 14 dní a odehrává se na jednom konkrétním letišti. Každý den se letí jedna disciplína.

V Austrálii jsou zcela odlišné meteorologické podmínky. Jak se Vám tam létalo?
Podle mě je Austrálie ráj plachtařů. Základny mraků jsou vysoko, dělají se řady kumulů, takže nemusíme tolik kroužit ve stoupákách, ale můžeme letět rovně po trati, aniž bychom ztráceli výšku. Vzdušný prostor není tak „ucpaný“ zakázanými a omezenými prostory jako v Evropě, což nám dává více volnosti. Některé stoupáky jsou dokonce i vidět, protože s sebou berou prach ze země. My jsme měli tratě plánované jak do roviny, tak nad kopcovité lesy. Chytli jsme počasí, při kterém nehrozilo sedání do terénu. Pouze jednou vypsal pořadatel dlouhou trať, kterou nikdo nedoletěl, protože počasí délce trati neodpovídalo.

Číhá přesto na plachtaře v Austrálii nějaké specifické nebezpečí?
V Austrálii se vyskytuje takzvaná bríza. Tu v Čechách nemáme. Je to meteorologický jev, který přijde dost rychle a konkrétně na letišti v Lake Keepit se v průběhu závodu vyskytl čtyřikrát a komplikoval přistání. Najednou z ničeho nic začal foukat hodně silný vítr kolmo na dráhu, zvedal prach, takže při přistání nebylo nic vidět. Pro případ, že by bríza dorazila na letiště v době příletů z disciplíny, byla hodně silná a nešlo v ní přistát, měli jsme pokyn divertovat na jiné letiště nebo na vhodné pole a přistát tam. Já jsem sedala v bríze dvakrát, ale bylo to zvládnutelné.

Jednou jsme zažili písečnou bouři. To nebylo naštěstí ve vzduchu, ale už na zemi. Měli jsme závěje prachu i v kabině, přestože byla zavřená a zakrytá potahy. Trvalo dost dlouho, než jsme letadla zase vyčistili. Nejenom ve vzduchu jsme museli dávat pozor na dehydrataci organizmu, na úžeh a na slunce, abychom se nespálili. Bylo tam více než 40°C. Během letu jsem vypila i 3 litry vody.

Zažila jste při závodech nějakou nebezpečnou situaci?
Měla jsem štěstí, že kromě jedné disciplíny jsem vždy obletěla vypsanou trať a doletěla na letiště. Létala jsem s letadlem, které je vybavené pomocným motorem, nemusela jsem tedy sedat do pole. V jednom případě jsem však motor vysunula, nahodila a vrátila se zpět do Lake Keepit. Ten den nedoletěl disciplínu nikdo a kolegyně, které pomocný motor neměly, musely sedat do polí. Zpětné vleky z polí jsou kvůli požárům pochopitelně zakázané. Po zbytek dne i následující den je jejich pomocníci stahovali zpět na letiště. V tom případě je nutné letadlo na poli rozebrat, naložit do transportního vozu, přivézt na letiště a znovu složit. Některé byly na poli celou noc a čelily pavoukům a hadům. To bych asi nedala.

Austrálii ničí požáry. Ovlivnily i průběh soutěže?
Lokální požáry byly i v blízkosti letiště. Oblasti, kde jsme létali, však byly ovlivněné kouřem od požárů i z mnohem vzdálenějších míst. V jednom případě pořadatel během našeho letu po čtyřech hodinách disciplínu zrušil. Byla hodně špatná dohlednost, hrozilo, že se posrážíme. Oblasti, kam se kouř nasunul, byly i termicky hodně slabé.

Nad požáry to pochopitelně nosí, ale je to hrozný a deprimující pohled. Nemůžete pomoct a proti těm požárům snad ani nelze bojovat. Hoří i v místech, která jsou desítky nebo i stovky kilometrů vzdálená od obydlených oblastí. Všude bylo šílené sucho, některé řeky byly vyschlé. Asi nebylo ani čím hasit. Ze vzduchu jsem viděla hořící farmu. Kolem stála auta a lidé pouze přihlíželi. Kvůli horku, suchu a větru se nedaří požáry zvládnout. Zvířata jsou bezmocná a těch je mi hrozně líto.

Skončila jste na dvanáctém místě. Jste s výsledkem spokojena?
Čekala jsem lepší umístění. Celkově jsme očekávali lepší výsledek, protože nepamatuji, že by česká výprava z MS nepřivezla medaili. Některé ze zahraničních závodnic se v rámci předzávodu seznámily s terénem a podmínkami létání v Austrálii, ale to si většina z nás nemůže z časových ani finančních důvodů dovolit. Nejsem profesionální plachtařka, jako například Francouzky, ale mám své zaměstnání a během závodů čerpám dovolenou.

Jaký dojem na Vás Austrálie udělala? Jací jsou Australané?
Strávila jsem tam více než měsíc, ale celou dobu jsem se pohybovala mezi letištěm Lake Keepit a Manilou, což je malé městečko vzdálené zhruba 35 km od letiště. Někdy jsem měla pocit, že se v Manile zastavil čas. Lidé nikam nechvátají, jsou strašně skromní a myslím, že neřeší blbosti jako my. Chovají se k sobě navzájem, ale i ke zvířatům, s úctou, a to se mi na nich opravdu moc líbilo. Oblasti, nad kterými jsme létali, byly velmi málo obydlené. Sem tam nějaká farma, městečka od sebe vzdálená až stovky kilometrů. Lidé tam mají určitě jiné životní hodnoty, než máme my v hustě obydlené střední Evropě.

Potkala jste klokana, nebo nějaké jedovaté živočichy?
Desítky klokanů byly na letišti. Stahovali se tam, protože jinde nebyla voda. Pili vodu, kterou jim tam lidé dávali do nádob. Nebyli ochočení, ale mohli jste těsně kolem nich projít. Jakmile jste na ně promluvili, zdrhali. Někdy se pletli na dráze při přistání letadel. Já musela dokonce jednoho při přistání přeskakovat. Pokud byly hromadné přílety, snažil se pořadatel klokany přesvědčit, aby dráhu vyklidili.

Všude byli pavouci. Někteří žijí v dírách v zemi. Těch jsem se bála nejvíc. Letadla jsme kotvili venku na stojánce a bála jsem se, že mi do něj vlezou. Preventivně jsem si vystříkala podvozkovou šachtu letadla prostředkem proti hmyzu, aby mi nenalezli do kabiny a pak na mě nevykoukli za letu. To bych snad musela opustit letadlo na padáku. Pavouky nemusím. Hada jsem viděla jednoho, vlezl do sprch. Asi také hledal vodu a chládek.

Eva Černá vystudovala letadlovou techniku na ČVUT, po studiu pracovala ve vývojové konstrukční kanceláři v Aero Vodochody. Nyní pracuje jako investiční referent na Odboru investic a rozvoje města. Její otec zakládal příbramský aeroklub. Když se Eva narodila, sice již aktivně nelétal, ale fotky z jeho leteckého období ji zaujaly natolik,že se v roce 1980 sama do aeroklubu přihlásila. Poprvé byla ve vzduchu v patnácti letech a létá dodnes. Letos ji čeká Mistrovství České republiky, kde bude létat ve třídě kombi open. Ráda by uletěla 750kilometrový přelet a také by se ráda zúčastnila MS žen v Anglii, které bude v roce 2021. „Náš sport je specifický v tom, že ho můžete provozovat, pokud vám to zdraví dovolí. Naopak, s věkem přibývají cenné zkušenosti. Přeju si tedy, abych si zachovala zdraví a mohla létat ještě dlouho,“ dodala na závěr.