Pavel Nový: Spal jsem tři a půl měsíce, mám naspáno do foroty

Není snad Příbramáka, co nezná Pavla Nového. Herce, který i v těch největších mrazech vždy po městě chodil v krátkých kalhotech. Příbram však není jeho rodné město. Pochází ze Šumavy, do města na úpatí Brd se poprvé dostal v době, kdy jeho tatínka komunisté zavřeli do koncentračního tábora Vojna.

Byla to právě Příbram, kde začínal s divadlem. Před kamerou stál poprvé již ve třinácti letech v rodinném filmu V. Vorlíčka Kuřata na cestách. Roku 1989 se stal členem pražské Ypsilonky, kde působí dodnes. V roce 2007 onemocněl a ochrnul. Pět měsíců strávil v Kladrubech. Vše rozcvičil, vrátil se do divadla a natočil film Bába z ledu. Za roli v tomto filmu získal ocenění Český lev. V současnosti ho můžeme vidět třeba v představení Prodaná nevěsta či Horké to někdo rád.

„Když jsem marně čekala na Pavla Nového před domluvenou schůzkou v Ypsilonce a zavolala mu, kde je, odpověděl: "Promiň starému člověku." Tak to ale vůbec není, Pavel Nový srší energií, neustále se usmívá a užívá si života," říká Saša Merunková, která si s ním povídala nejen o divadle.

Jak je na tom Pavel Nový se zdravím?
Zaplať Pán Bůh, skvěle, skvěle, skvěle!

Říkal jste, že se sejdeme po zkoušce v divadle, co nového zkoušíte?
Zkoušíme hru, kterou vymyslel Honza Schmid. Je to o ulici, ve které je naše divadlo, proto se také hra jmenuje Spálená 16. Tahle ulice má pohnutý osud. Bylo to místo smetiště a odpadu mezi Starým a Novým městem, které Vladislav Jagelonský rozparceloval a rozdal s tím, že do roka tam musí vzniknout firma, prostě fungující živnost. Když nevznikla, tak to místo bez náhrady zabavil a parcelu dal někomu jinému. Což bylo docela dobré a po husitských válkách kupodivu tato země prosperovala. Původně tu byla Kovářská ulice, ale vyhořela, a tak od té doby to je Spálená ulice.

Ale pojďme se dostat do Příbrami, protože Vy jste odtamtud. Jste rodák?
Ne. Já jsem se do Příbrami dostal, protože mi komunisti zavřeli tatínka a musel do koncentračního tábora Vojna u Příbrami a tam strávil necelých pět let. My jsme ze Šumavy, kde byl tatínek sládkem v pivovaře. Tam se ale po propuštění z lágru nemohl vrátit, protože to bylo kilometr od hranic, kousek od imperialistů. To mu jako živnostníkovi neprošlo. Tak loupal kůru ze stromů na nádraží a nakládal to na vagóny. Ale na obživu to moc nebylo, proto se vrátil k uranovým dolům. Tady dostal do dvou let byt, proto jsme se dostali do Příbrami. To mi bylo jedenáct let.

A tady v Příbrami jste začínal s divadlem?
Ano, tady. Já jsem u divadla z protekce. Třikrát jsem dělal zkoušky na školu a nevzali mne. Ale teď se jim pomstím, protože mi nabídli, abych učil na DAMU. Budu tam mít pro studenty seminář, pod dohledem některého jejich pedagoga, protože nemohu učit, když nemám vysokou školu. Moc se na to těším.

Rád na začátky v Příbrami vzpomínáte?
To jo, ale na to město moc ne, to město dodneška funguje prachmizerně. Z původních obyvatel tam moc nezbylo, byla jich hrstka. Koneckonců Jan Drda o něm napsal Městečko na dlani, i Vyšší princip se tu odehrával. Pak se tam díky uranovému průmyslu po válce stěhovali lidé z různých míst, také z Jáchymova. Vlastně i my jsme náplavy, i když moje děti se tu narodily a moje vnoučata také. Ale město samotné mi až tak k srdci nepřirostlo.

Místo je to super, které leží na kraji Brd. Je to kousek k Vltavě, 60 kilometrů do Prahy, 60 do Plzně, 100 do Budějovic, 50 do Písku, zkrátka je to všude kousek. A dokonce jsme už součástí Pražské integrované dopravy, což je skvělé. Až na novinky, jako například takové, že stanoviště autobusů posunuli od Ženských domovů za Smíchovské nádraží. To mi nesmírně komplikuje život, protože tam není nic pro mrzáky jako jsem já. Musím z metra jen po schodech a ty mi trvají dlouho. U Ženských domovů jsou jezdící schody. Na druhou stranu si nesmím stěžovat. Paní primářka Kolatovská v Kladrubech říkala – cokoliv děláš, rehabilituješ.

Když jste zmínil Kladruby, jak jste tam byl dlouho?
Prvně půl roku a podruhé čtvrt roku. A ještě mám v plánu další rekondiční pobyt, pořád si říkám, až budu mít čas a já ho pořád nemám. Tak aby nebylo pozdě.

Jaký to byl pocit, během té nemoci, když jste mohl hýbat jen očima, co se Vám honilo v hlavě?
Nic, naštval jsem se, dostal jsem vztek a odešel jsem do kómatu, šťasten, že odcházím. A spal jsem tři a půl měsíce. Na druhou stranu to je dobré, mám naspáno do foroty.

Čím to, že jste se dokázal zdravotně vrátit, jak Vám to lékaři odůvodnili?
V popisu choroby je: totální zánět nervové soustavy a pro 50 procent lidí to je smrtelné. Se mnou to fláklo, ale na štěstí už ve špitále, na pokoji a v přítomnosti sestřičky. Ta okamžitě zalarmovala doktory, ti mne rozbušili, hned jsem měl kyslík, antibiotika, takže štěstí v neštěstí.

Jste sportovec, hrála tam roli Vaše fyzička?
Pan primář Bilina říkal, že jsem to možná přežil díky těm kraťasům, díky mé otužilosti

Nedávno jste dostal za roli ve filmu Bába z ledu Českého lva, kde plavete ve Vltavě. Mimochodem, je to krásný film, otužoval jste se?
Já nemusel trénovat a otužovat se. Já od dětství vyrůstal na Šumavě a myslíte, že když jsem v zimě spadl do rybníka nebo do řeky, že jsem se běžel domů převléknout? To se na mě tepláky zlomily a pak jsem led oloupal.

Tak to nemusel režisér představitele dlouho hledat..
Na tu roli bylo málo adeptů, jenom Jaroslav Dušek a já. Ten zase chodí bos. Tak jen paní Kronerová si musela zvykat. No, ze začátku zkoušela takové fligny, jako jestli by nebyl neopren tělové barvy. Nakonec to dala a dodnes si o tom povídáme. Stýkáme se, hrajeme spolu jedno představení v Ypsilonce.

Z čeho máte v poslední době největší radost?
Dokonce sám ze sebe. Žiju a mám 11 let navíc, tak se raduju ze všeho kolem mne, z každého dne. Jsem šťastný v divadle, doma, mám výbornou rodinu, mám skvělá vnoučata, děti. Nemohu si naříkat. Prostě se nezabývám podružnými věcmi, které by člověka trápily. Vím, že noviny a sdělovací prostředky pitvají, co je špatně a co hrozí, koneckonců je to jejich úkol, a tak nám ukazují stav světa v té horší podobě. Ale já tvrdím, že je daleko víc těch slušných a poctivých lidí, jen prostě nejsou vidět, jako tolik ty blbci a křiklouni.

Pavel Nový stál před kamerou poprvé již ve 13ti letech v rodinném filmu V. Vorlíčka Kuřata na cestách. První větší příležitosti získal až koncem 70. let ve snímcích Balada pro banditu a Postav dům, zasaď strom. Popularitu a oblibu u širšího publika mu však přinesla teprve postava zvukaře Pepy z české veselohry století S tebou mě baví svět. Během své kariéry vytvořil několik desítek filmových rolí, výraznou stopu v jeho filmografii posledních let zanechala spolupráce s režisérem Janem Švankmajerem na filmech Spiklenci slasti a Otesánek. Jeho filmové role nemají výraznější žánrové vymezení, hrál v komediích, dramatech i kriminálkách. V 90. letech se také prosadil jako osobitý moderátor TV pořadů se zábavně sportovní tématikou.