Pavel Nový: Příbram mi zůstala pod kůží. A svět? Funguje líp, než si myslíte

Od štokrle k filmu: Kdy se ozvalo herectví?
Už ve dvou letech. Seděly u nás doma děti — všichni větší než já — a já vylezl na štokrle, poklonil se a začal: ‚Dětičky malý...‘ Měl jsem scénu. První divadlo.

Na chvíli to ale vypadalo, že zamíří jinam — na kolejích byl totiž doma taky.
Jeden čas jsem chtěl být mašinfíra. Jeli jsme motoráčkem z pouti v Klatovech, bylo mi zle — Klatovský mix z pouti. Chodil jsem blinkat. A pak mě strejda Kropenáč, pihatý mašinfíra z Lubů u Klatov, vzal dopředu do kabiny. Točil jsem kolem, jakože řídím. Viděl jsem koleje přicházet, ne odcházet. To vidí jen mašinfíra.

Pocházíte ze Šumavy, ale váš příběh je pevně svázán s Příbramí...
To nebyla žádná romantika. Táta byl sládek, ale komunisti ho zavřeli na pět let do koncentráku na Vojnu. Po trestu už nemohl zpátky do Železný Rudy. Jediná možnost? Uranový doly v Příbrami. A protože pod zemí už uměl, ’12 hodin denně pod zemí’, říkal — skončili jsme tady.

Příbram někdy označujete jako „možná moje město“, ale...
Rozhodně je to město, který mi zůstalo pod kůží.

Jaké jsou vzpomínky na školu?
Jednoznačně na školu na Březových Horách. Dnes nádherná - tehdy se topilo uhlím, zvonilo se ručně zvoncem. Kdo měl službu, přicházel pozdě — s požehnáním, a i dřív odcházel.

Poznámek jste měl dost, v sedmé třídě rovnou 48...
Táta řekl: ’Při padesátý nechoď domů.’ No a druhej den jsem dostal dvě. A už jsme s klukama spali v kravíně v Lázu. Uměl jsem podojit krávu, bylo čerstvý mlíko. Netrpěli jsme hlady.

Ve třídě se nešetřilo ani tělesnými tresty...
Soudružka učitelka Jíchová... tahání za licousy, žádný mazlení. Říman, trochu lotr, ale kamarád, jí řekl: Nedělejte to, blbě to dopadne. Ona to zkusila. On jí dal facku. Upadla. Od tý doby už za licousy netahala. U nás byl hrdina.

Halďáci vs. sídlišťáci: mimoškolní aktivity na ostro
Patřil jsem mezi halďáky. To byla čestná hodnost, kluci zpod kopce. Sídlišťáci byli jiná liga. Válčili jsme pravidelně.

Terén byl jednoznačný: halda u Mariánské šachty, ostré kamení, metrový drn.
My to samozřejmě podhrabali. Perforace. Strategie. Když se sídlišťáci drali nahoru, neobcházeli to. Tak jsme jim ten drn poslali. Příbramský sanitky jezdily hodinu a tři čtvrtě. Plno zraněných a jedna rozbitá hlava.

Trochu průšvih — ale i odznak místního hrdinství?
Trojka z chování. Ale víš co? To byla mimoškolní akce. Nebo jak se tomu říká dneska — mimoškolní aktivita.

Co vzkážete těm, kteří chtějí svět neustále předělávat?
Nesnažte se ten svět furt opravovat. Ono to funguje. Byl jsem nedávno v Bavorsku. Otevřete oči a říkáte si, proč to nejde taky u nás. Ale jak mi řekl jeden šofér: změna je život. Jenže naše bába říkala, že každá změna je k horšímu. A měla recht.

Která z rolí vám zůstala pod kůží?
Každá. Každá má něco. Ale třeba Velké sedlo… Tam jsem se naučil tolik, že bych mohl tenkrát spravovat přehradu. Vím, co hrázný na Orlíku udělal — i neudělal — v roce 2022, když byla povodeň. Byl jsem se tam podívat. Hráz je velmi komplikovaná stavba. Musíš denně ráno kontrolovat průsaky. Proměřit, zapsat, potvrdit. Dřív to byl hrázný pánem, po Pánu Bohu druhým. Teď o tom rozhodují Povodí Vltavy, Labe, Ohře… Podle toho to taky někdy vypadá.

Pak přichází kapitola hrázný Žurek. Alkoholik před Pánem Bohem, který přesto v kritické chvíli obstál jako generál...
Seděl u jezírka za barákem a povídal si se pstruhama. To už ji měl. Ale když nastala krize, Morávka vystoupila z břehů, lázně dole… a Žurek vedl povodňovou komisi. A pět dní na alkohol ani nesáhl. Řídil to skvěle. Jak to skončilo - už zase mluvil s rybičkama.

Z role v seriálu o vodě a technice se rodí člověk, který chápe procesy na přehradách líp než leckterý funkcionář...
Díky svým rolím jsem někdy zasvěcen do leckterého řemesla.