Paraboxer Tomáš Mošnička: Je to box, není to žádný balet

„Pětadvacet motorek, každý chce být v úvodní zatáčce první. Ta, která jela po levé straně před námi, nám kolem zavřela předek a my jsme neměli kam uhnout. Převrátili jsme se, já vyletěl a někdo mi zřejmě přejel přes záda. Těch motorek se tam válelo víc, měl jsem nějakou dobu zatměno, tak si to nepamatuji přesně,“  vzpomíná na svůj osudný start dnes již bývalý sidecarcrossový závodník Tomáš Mošnička. Tříštivá zlomenina bederního obratle ho v roce 1995 připoutala na vozík. Třebaže se zpočátku zdálo, že na sport definitivně zanevře, dnes sbírá jedno ocenění za druhým. Jezdí na handbiku, v roce 2000 se stal mistrem světa v benchpressu tělesně postižených a nyní přičichl i k boxu.

V rozhovoru nám prozradil, co ho po úrazu přivedlo zpět ke sportu, jak ho boxeři v Příbrami ani trochu při tréninkách nešetří a  jak velkou oporou je pro něj jeho manželka.

Po úrazu jste na sport krátce zanevřel. Co Vás dostalo zpátky?
Nějakou dobu po úrazu jsem nedodržoval životosprávu, řekl jsem si, že už nikdy sportovat nebudu. Trvalo to zhruba rok a půl. Kamarádi se mě ale snažili k něčemu dostat. Pak objevili jednoho vozíčkáře na Slovensku a napadlo je, že bych mohl začít posilovat. Dotáhli mě do posilovny, položili mě na lavici a já z ní nespadl. Hned napoprvé jsem zvedl 120 kilo.

Co Vás tenkrát nejvíce drželo nad vodou?
Když jsem se jako aktivní člověk najednou ocitl v nemocnici, tak to pro mě byla nepochopitelná situace. Myslel jsem, že tam umřu. Doktoři mi ale zpočátku tvrdili, že to rozchodím. A já jsem tomu dlouho dobu opravdu věřil. Když mi později doktorka na rehabilitacích sdělila, že už se na nohy nikdy nepostavím, nebral jsem ji vážně. Říkal jsem si: „To mě ještě neznáte.“

V nemocnici jsem tenkrát strávil tři měsíce. Celé jsem je proležel. Ve dne v noci, každé tři hodiny, mě sestry chodily obracet, abych neměl proleženiny. Hodně mě tenkrát podržela moje rodina.

Přenastavil jste si po úrazu své životní priority?
Priority jsem si přenastavil až spíše věkem. Stalo se mi to v osmadvaceti letech a já pak ještě dlouho dělal hrozný kraviny. Člověk je potom ještě větší kaskadér, protože má pocit, že už nemá co ztratit.  Teď už mám ty životní hodnoty jinde. Zdraví je pro mě přednější než cokoliv jiného.

Kde si nabíjíte baterky?
Musím být hodně na vzduchu. S manželkou chodíme večer potmě na procházky. A to je bomba. Nikdo už po nás nic nechce a my si spolu v klidu můžeme popovídat. Je to takový rodinný teambuilding. A taky rád chodím na ryby, tam bych byl pořád.

Máte za sebou svůj první paraboxerský zápas. Před vyprodanou Lucernou jste vyhrál na body ve tříkolovém klání dle pravidel boxu 4:1. Stal jste se prvním a zatím jediným českým vítězem na mezinárodní úrovni.
Nebýt to v Lucerně, tak bych na ten zápas asi nekývl. Už jsem jednu nabídku kdysi měl, ale tu jsem odmítl. Teď jsem si ale řekl, že do toho půjdu. Zápas byl součástí Mistrovství ČR v boxu. Výzvu jsem přijal, vyhrál jsem a mám radost. Nechtěl jsem při mém prvním zápase a před celým národem, navíc ve svatostánku boxu, prohrát a nějak hloupě se vybodovat. Raději jsem ještě začal trénovat se zdravými borci, kteří už mají za sebou nějaké ty zápasy v kleci.

Jak vypadá trénink se zdravými boxery? Šetří Vás?
Trenéři v Praze mě pořád berou jako vozíčkáře, ale kluci tady v Příbrami mě ani trochu nešetří, a tím mi hodně pomohli. Funguje to tak, že si místo na vozík sednou na židličku a už to jede. Myslím, že i pro ně to byla zajímavá zkušenost. Někteří na začátku nevěděli, jestli můžou přitlačit, nakonec mi jeden z nich nakřápl žebra a druhý nos. Týden před zápasem. Ale tak to má být. Na co nějaké ohledy? Je to box. Není to balet.

Jaká jsou vůbec pravidla paraboxu?
Počítání je stejné jako v boxu. Sedneme si bokem proti sobě, abychom na sebe dosáhli, a boxujeme. Jen nemůžeme střídat údery. Já mám třeba celé jedno kolo na pravou ruku, protože na něj levou nedosáhnu. Někde se při paraboxu po ringu jezdí, ale to dělají spíše amputáři. My paraplegici máme nefunkční břišní svaly, máme tedy tendenci z  vozíku padat. Přijde rána a člověk z toho spadne.

Co na to Vaše rodina, když jste oznámil, že budete boxovat?
Jsou už zvyklí. Manželka byla u zápasu jako fotografka, tak to asi tak neprožívala. Stresy zažíváme spíš při cestování na závody. Není to legrace, v tom dnešním provozu dojet na druhou stranu Evropy, všechno to tam dovalit, pak to zase zpátky všechno sbalit.  Ona jezdí se mnou a už mi i dělá mechanika. Ani mě k tomu nepouští. Sama mi dává dohromady kolo a nechce, abych se jí do toho montoval. Tak si jdu radši vždycky pokecat s kamarády a přijdu už k hotovému. Moje žena příliš nesportuje. To, co já na kole ujedu za jeden den, ona má za dva roky (smích). Přesto mě celou dobu ve sportu podporuje.

Jaké další boxerské zápasy Vás čekají?
Letos jsem dostal nabídku od trenéra mistra republiky v paraboxu Zdeňka Šafránka. Chci se ale dál věnovat naplno jen cyklistice. Box je pro mě pouze doplňkový sport. Řekl jsem si, že budu dělat jednu věc, ale pořádně. Letos mě čeká mistrovství světa v paracyklistice v Belgii.

Jsou nějaké další sporty, které byste chtěl vyzkoušet?
Láká mě létání. Už jsem se i jednou svezl ultralightem. Chtěl bych to zkusit znovu. Dostal jsem také nabídku na seskok padákem. S tím problém nemám, ale bojím se zranění při přistání. U nás je i malá oděrka nebezpečná.

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů