Orlická přehrada vzala domov tisícům lidí. Ti se nemohli bránit, a tak jen čekali

Začala se budovat v roce 1954 a byla hotova o devět let později. Orlická přehrada. Fenomén, který vstoupil do života mnoha tisíců lidí. Jednak tím, že jim vzal domov, jednak tím, že jim dal práci. Stavba byla dalším kamínkem do mozaiky Vltavské kaskády. Jezero se stalo největší přehradní nádrží v Československu. Jak se zacházelo s těmi, kteří na stavbu přehrady doplatili, s vltavskými rodáky?

Jediná zaměstnání, která se na začátku 50. let 20. století kolem řeky Vltavy vyskytovala, byli plavci, zemědělci, kameníci, mlynáři a rybáři. Muži často zaměstnání měnili, a to i několikrát do roka. Ženy pracovaly na polích, se zemědělskými produkty jezdily na vorech za obchodem do Prahy. K velkým podnikům patřila jen Schwarzenberská pila na Žďákově a několik kamenolomů. K přivýdělkům patřilo i pronajímání pokojů rekreantům. Bylo zde několik penzionů a tábořišť. Speciální postavení ve společnosti měli převozníci. Jejich živnost se dědila z generace na generaci, koncesi na úplně nový přívoz dostal tehdy málokdo.

V kraji bylo velmi málo velkých rolníků. Chalupníkům jejich skromná políčka nemohla vystačit k zajištění živobytí, a tak si přivydělávali jako příležitostní řemeslníci, dělníci, voraři, podomní obchodníci. Peníze do rodinné kasy přinesla i domácí výroba košťat, košíků, dřeváků, cepů. Pytláci byli nejen u vody, ale i v okolních lesích.

Hluboký a úzký kaňon měl vliv i na odlišné klimatické podmínky. Specifický ráz oblasti se projevoval v pěstování plodin, způsobu střídavého hospodářství i chovu dobytka. V době, kdy vznikala družstva, se již počítalo se stavbou přehrady, a tak tu žádná nevznikla. Tím, že kolem Vltavy nebyli statkáři, se tu čistky komunistického režimu neprojevovaly v plné síle. Lidé sice o svou půdu nepřišli, museli však odevzdávat vajíčka, máslo a plodiny, které vypěstovali. Pokud nedodali stanovené množství, hrozil jim kriminál. „Můj tatínek nedodal stanovené množství másla a byl za to několik týdnů ve vězení,“ uvedla rodačka z Velkého Víru. Jediné, o co nepřišli, bylo mléko. Kvůli špatné dopravě si sem pro něj nemohli jezdit.

Plavení vorů i práce v kamenolomech však byla sezonní. Kameník byl 4 až 5 měsíců bez práce. V zimě pracoval buď v lesích nebo sekal led do sklepení místních hostinců.

O přehradě se mluvilo již od začátku 20. století, stále však zůstávalo pouze u slov. Lidé tyto informace brali čím dál více na lehkou váhu. Navíc představa, že se hladina zvedne o sedmdesát metrů, byla pro místní, od světa odřízlý lid, zkrátka nepředstavitelná. V chudém kraji se stavba betonového kolosu vymykala chápání lidí.

Lidé nemohli nic dělat, dobře věděli, že se nemohou stavět proti vládnímu rozhodnutí, a tak čekali. Brali stavbu jako nutné zlo. Jejich emoce byly částečně utlumeny skutečností, že se přehrada stala štědrou živitelkou zdejších rodin. Z lidí neprotestoval téměř nikdo a jedinou organizací, která vyjádřila svůj nesouhlas, byl Státní památkový ústav v Praze. Poukazoval mimo jiné na soustavné podmáčení terénů, na kterých stojí hrady Orlík a Zvíkov. Protest však žádnou větší diskuzi a reakci nevyvolal. Snahu zastavit stavbu přehrady měl i ONV Týn nad Vltavou, kde bylo v té době centrum vorařství. I odpor vorařů však byl zbytečný. Poslední plavba pramenů se datuje k 12.9.1960. Pozdější výskyt vorů již jen pro účely filmu, televize či muzejní dokumentace.

„Bylo to zlé, raději jsme dělali, že to nevíme. Rodiče museli velmi trpět, když po dlouhých 27 letech stavby domu se dozvěděli, že dojde k likvidaci. Nemluvili o tom s námi, tu bolest si nechávali v sobě,“ uvedla jedna z pamětnic.

Až když se na pozemcích místních obyvatel začali objevovat geologové, lidé uvěřili.
Nedostávali předem informace, kde budou průzkumy geologů probíhat. Často tedy jen tiše přihlíželi, jak jim šlapou na osetých a zoraných polích. Pásovými buldozery se jezdilo přes veškeré plodiny. Zemědělcům nikdo škody neuhradil, a tak se snažili svá pole co nejrychleji prodat. Tenkrát všem došlo, že je skutečně čeká dlouho avizovaná ztráta domova.