Odjela sama do Afriky. Příběhy, které v Ugandě prožila, jí navždy změnily život

Co vás přivedlo k rozhodnutí odjet na stáž právě do Ugandy?
Už od dětství bylo mým snem podívat se do Afriky a pomáhat tam lidem. Vztah k tomuto kontinentu ve mně vznikl již v raném věku a vždy jsem cítila, že bych chtěla být užitečná tam, kde je pomoc skutečně potřeba. Uvědomovala jsem si, že mnoho lidí nemělo takové životní podmínky, možnosti ani přístup ke zdravotní péči, jaké považujeme za samozřejmost my. Právě tato skutečnost byla jednou z hlavních motivací, proč jsem se rozhodla vyrazit jako dobrovolník do Afriky.

Když jsem se později rozhodla svůj sen uskutečnit, zjistila jsem, že dostat se jako dobrovolník do Afriky není vůbec jednoduché. Přibližně rok jsem oslovovala různé organizace a hledala příležitost, jak se do podobného projektu zapojit.

Nakonec mi možnost odjet jako zdravotnický dobrovolník do Ugandy poskytla Arcidiecézní charita Praha. Jsem jí za tuto příležitost nesmírně vděčná, protože mi umožnila splnit si dlouholetý sen, poznat místní kulturu a zároveň přispět svou prací tam, kde může mít i zdánlivě malá pomoc velký význam.

Jaké byly vaše první dojmy po příjezdu a co vás nejvíce překvapilo?
První dojmy po příjezdu do Ugandy byly velmi smíšené. Do Afriky jsem se vydala úplně sama, a o to náročnější to pro mě bylo především po psychické stránce. Bylo potřeba zvyknout si na úplně jiný životní styl, podnebí, mentalitu lidí, prostředí i jazyk. Vše ale chtělo jen čas a postupně jsem si na nový životní styl zvykla.

Nejvíce mě překvapila mentalita místních lidí. I přes často skromné podmínky jsou velmi šťastní, vděční za jakoukoliv pomoc a neuvěřitelně přátelští.

Překvapilo mě také, že se lidé na ulici běžně zdraví, i když se neznají, a celkově na mě působili mnohem otevřeněji a srdečněji, než jsme zvyklí v České republice.

Jak vypadal váš běžný den v nemocnici a jaké práce jste se nejčastěji věnovala?
Můj běžný den v nemocnici byl velmi různorodý. Během stáže jsem působila na několika odděleních, kde jsem se podílela na péči o pacienty, asistovala u porodů a získávala zkušenosti s onemocněními, která jsou pro africké země typická. Každý den pro mě byl příležitostí učit se a poznávat zdravotnictví v odlišných podmínkách.

Nejčastěji jsem působila na operačních sálech a při péči o novorozence a děti, kde jsem se podílela na jejich ošetřování a sledování zdravotního stavu.

Během svého dvouměsíčního působení jsem se navíc podílela na více než dvaceti porodech, což byla zkušenost, kterou bych jako studentka zdravotnického záchranářství v takovém rozsahu rozhodně nečekala.

V čem se podle vás nejvíce liší zdravotnictví v Ugandě od toho českého?
Největší rozdíl vidím především v dostupnosti zdravotní péče, materiálního vybavení a léků. V Ugandě si pacienti většinu zdravotní péče hradí sami, a proto se do nemocnice často dostávají až ve chvíli, kdy mají dostatek finančních prostředků. Výjimkou je například očkování dětí nebo testování na malárii.

Překvapilo mě také, jak moc si místní lidé zdravotní péče váží. Během svého pobytu jsem se nesetkala s jediným pacientem, který by si na zdravotníky stěžoval.

Přestože místní zdravotníci často pracují s omezeným množstvím materiálu, léků a vybavení, dokáží poskytovat velice kvalitní zdravotní péči i v náročných podmínkách.

Zažila jste během stáže nějaký okamžik nebo příběh, na který nikdy nezapomenete?
Jedním z nejsilnějších momentů pro mě byl příběh trojčátek, která byla do nemocnice přivezena ve věku pouhých pěti týdnů a každé z nich vážilo necelé dva kilogramy. Jejich maminka byla po odchodu partnera psychicky i finančně vyčerpaná a nemohla děti kojit.

S rodinou jsme se proto rozhodli pomoci a nakoupili jsme oblečení, pleny, jídlo a především zajistili čerstvé kravské mléko předplacené na půl roku dopředu.

Dodnes dostávám fotografie a zprávy o tom, jak trojčátka krásně rostou, přibývají na váze a prospívají. Tento příběh mi ukázal, jak obrovský význam mohou mít zdánlivé maličkosti. To, co pro nás představuje běžný nebo dokonce zanedbatelný výdaj, může pro někoho znamenat rozdíl mezi nadějí a beznadějí, mezi zdravím a vážným ohrožením života.

Lidé, které jsem v Ugandě poznala, byli neuvěřitelně skromní a vděční za každou pomoc, a právě díky nim jsem si uvědomila, že ne vždy si dokážeme představit, jak zásadní dopad mohou mít i malé skutky.

Někdy totiž právě ty nejmenší projevy podpory dokážou významně ovlivnit, a v některých případech dokonce zachránit lidský život.

Byla během pobytu chvíle, kdy to pro vás bylo psychicky nebo fyzicky opravdu náročné?
Zpočátku pro mě byl pobyt psychicky velmi náročný, protože jsem do Ugandy odjela úplně sama a ocitla se v cizí zemi mezi neznámými lidmi. Postupem času se ale vše zlepšilo díky zdravotnickému personálu a místním lidem, kteří mě mezi sebe přijali.

Nejtěžší pro mě bylo smířit se s tím, že pokud pacienti nemají dostatek financí, často si nemohou dovolit potřebnou léčbu. Během stáže jsem se setkala s mnoha silnými, ale i bolestnými příběhy, které jsem ne vždy nesla lehce.

Velkou oporou mi byl místní personál a pravidelný kontakt s rodinou

Co vás nejvíce naučili nebo inspirovali vaši ugandští kolegové?
Moji ugandští kolegové mě naučili dívat se na medicínu více od základů a nehledat zbytečné složitosti. Inspirovali mě svou empatií k pacientům, schopností poradit si i s omezenými zdroji a odhodláním poskytovat co nejlepší péči i v náročných podmínkách.

Velmi mě také zaujalo, že se pravidelně vzdělávají a neustále pracují na rozšiřování svých znalostí.

Jaký dopad na vás měla možnost poznat život místních lidí i mimo nemocnici?
Možnost nahlédnout do každodenního života místních lidí patřila k nejsilnějším zážitkům celé mé stáže. Fascinovala mě jejich vděčnost, skromnost a schopnost radovat se i z těch nejmenších věcí.

Každý den na mě cestou do nemocnice i z ní čekaly děti, aby mi zamávaly, objaly mě nebo na mě zavolaly „muzungu“, což v překladu znamená běloch a v Ugandě jde o běžné označení pro bílé cizince. Po celé dva měsíce mého pobytu na mě pravidelně čekaly jen proto, aby mě viděly, a pak nadšeně běžely domů oznámit, že mě potkaly. Bylo krásné sledovat, jak velkou radost jim dokázalo udělat i tak krátké setkání.

Afrika mě svou kulturou a přístupem k životu naprosto uchvátila. Místní lidé jsou velmi přátelští, otevření a jejich pohled na život je v mnoha ohledech odlišný od toho našeho.

Přestože často nemají mnoho materiálních věcí, dokážou si vážit toho, co mají, a rozdávat radost i tam, kde bychom ji možná nečekali. Právě tato životní energie, vzájemná soudržnost a schopnost nacházet štěstí v maličkostech ve mně zanechaly hlubokou stopu.

Už teď vím, že se do Afriky budu chtít ještě mnohokrát vrátit.

Změnila vás tato zkušenost nějak jako člověka nebo budoucí zdravotnici?
Rozhodně ano. Uganda mi ukázala, že ke štěstí člověk často nepotřebuje mnoho a že životní priority mohou být úplně jiné, než jak je vnímáme v Evropě. Naučila mě vážit si věcí, které často považujeme za samozřejmost.

Jako budoucí zdravotnici mi připomněla, že medicína není jen o přístrojích a lécích, ale především o lidskosti, empatii a snaze pomoci druhým.

Po lidské stránce mi dala odvahu vystoupit z komfortní zóny, nebát se jít za svými sny a ukázala mi, že člověk zvládne mnohem více, než si myslí.

Zpětně ale vnímám toto období jako důležitou součást celé zkušenosti, protože mi pomohlo osamostatnit se a lépe poznat samu sebe.

Chtěla byste se do Ugandy ještě někdy vrátit a případně proč?
Určitě ano. Uganda si mě získala natolik, že vím, že jsem tam nebyla naposledy. Získala jsem tam přátele, se kterými jsem dodnes v kontaktu, a vytvořila si vzpomínky na celý život.

Musím se jet podívat na trojčátka a zjistit, jak se jim i celé jejich rodině daří. Afrika pro mě není jen místem na mapě, ale místem, které mi přirostlo k srdci a kam se budu vždy ráda vracet.

Co byste si přála, aby si lidé v Česku uvědomili o životě a zdravotní péči v Ugandě poté, co uslyší váš příběh?
Přála bych si, aby si lidé uvědomili, že kvalitní zdravotní péče a dostupnost léků nejsou všude samozřejmostí. Často si neuvědomujeme, jaké máme štěstí, že žijeme v zemi, kde je zdravotnictví pro většinu lidí snadno dostupné.

Uganda mi ukázala, že ke spokojenému životu mnohdy stačí mnohem méně, než si myslíme, a že ne všichni dostali do života stejné podmínky.

Zároveň bych chtěla, aby můj příběh motivoval ostatní nebát se jít za svými sny. Cesta nebývá vždy jednoduchá, ale někdy stačí najít odvahu udělat první krok.

Kdybych se kdysi nerozhodla svůj sen následovat, nikdy bych nezažila zkušenost, která mi změnila pohled na svět i na život.